Hmm, tak východ Slunce jsem zaspal. Pitomý budík. Vždycky, když mě má ráno vzbudit, tak nezvoní. Ale když ho zkusím na nečisto, tak zvoní. Jak se má sakra taková věc debugovat? No nic, alespoň jsem se prospal, a i tak jsem vyrazil kolem půl sedmé. Udělal jsem si pěknou procházku po kolejích až na Nine Arch Bridge. Cestou jsem potkal babičku, co mi prodala můj první (a předražený) King’s Coconut, který jsem musel pak otevírat a jíst po opičím způsobu, protože jsem měl trošku nedostatek jakýchkoliv nástrojů. Mimochodem o pár set metrů později jsem potkal příbytek této paní. Byla u ní cedule nabízející snídaně, obědy a další pochutiny. Co mě překvapilo, že jediný přístupový bod byl právě pouze z kolejí. Možná tady vlak jezdí tak pomalu, že si lidi stihnout „zaskočit“ na snídani i za jízdy.
Po tom, co jsem se pokochal parádním výhledem na Nine Arch Bridge z kavárny na kopci, kde jsem si dal svůj první předražený džus z čerstvého ovoce (sakra, fakt se už musím naučit vyjednávat), pokecal s tak desetiletým klukem (který nejen že věděl, že existuje něco jako Česká Republika, ale dokonce i věděl kde je a věděl, že hlavní město je Praha a znal pár českých slov) a dozvěděl se, že vlak, na který už hodinu čekám, přijede až za další hodinu, jsem vyrazil na již zmíněný Little Adam’s Peak.
Po projítí nádhernou cestou vedoucí čajovými plantážemi a menším výšlapu jsem se ocitl na vrcholu. Přivítali mě zde dva Buddhové, smečka divokých psů, banda ufuněných bělochů, a mlžný opar, takže jsem byl nakonec rád, že mi budík nezazvonil. V tomhle počasí bych stejně žádné slunce neviděl. Pokochal jsem se pohledem a přemýšlel, co dál. Ella je sice pěkná, ale nějak se mi nechtělo zůstávat zde do dalšího dne, když jsem chtěl vidět ještě tolik věcí a měl jsem tak málo času. Rozhodl jsem se zajít do restaurace, o které se můj kamarád, co byl na Srí Lance už mnohokrát, že tam dělají nejlepší Kottu Rotti na ostrově. A měl recht. Sice jsem netušil, co dostanu na talíř, když jsem si objednával svoje první Kottu Rotti, ale ve výsledku to bylo fakt dobré. A úplnou náhodou jsem tam potkal svoje dva „kamarády“ z Austrálie, kteří si naprostou náhodou vybrali stejnou restauraci jako já (a to ani neměli doporučení). Tak jsme ještě prohodili pár slov, ale já už pak pokračoval na autobusové nádraží, abych se jel podívat do národního parku Udawalawe, ve kterém jsem očekával spoustu slonů. A tentokrát volně pobíhajících, což bude určitě mnohem lepší podívaná, než ten zdrchaný chudák, na kterém jsem jel před pár dny.
Po obratném odmítnutí dalšího tuktukáře, co se mi snažil zatarasit cestu k autobusu a přesvědčit mě, že ten bus nejede tak, kam chci (aniž by měl jakoukoliv informaci o tom, kam jedu), se mi podařilo chytit ten správný autobus, a už jsem frčel směr Udawalawe. Tuhle cestu jsem opět obsadil otevřené dveře autobusu, a byl to ještě větší adrenalin než ve vlaku. Jelikož jsme jeli po silnici, která nebyla tak plná, autobusák jel, co to dalo. A místo brždění před zatáčkou používal pouze klakson. Takže jízda to byla divoká, občas jsem lehce vypadával ze dveří a občas na pokraji srázu jsem se bál, že ze převrátí celý autobus. Přemýšlel jsem, jestli na co bych v tu chvíli myslel a jestli bych stihnul ještě nějak zareagovat. Každopádně to stálo za to, a v Udawalawe jsem byl v mžiku oka.
Bylo ještě brzké odpoledne a já přemýšlel, co budu dělat, protože jsem se právě dozvěděl, že do národního parku se musí dopředu zarezervovat i safari jeep, a navíc, že zvířata jsou přes den zalezlá a nic není vidět, takže je lepší jet ráno. Domluvil jsem se tedy s dvěma bělochy, co se mnou jeli busem, že ráno vyrazíme spolu a rozdělíme si výdaje na jeep. Rozloučil jsem se a vyrazil jsem směrem k zabookovanému hostelu. Po dvou minutách mi došlo, že se tu nechci půl dne kopat do zadku a ještě tím zabít den navíc, a že vyrazím na safari rovnou teď. Plán byl, že se postavím před vstup národního parku, počkám na partu turistů a přidám se k ním, abych neplatil tolik.
Uvědomil jsem si, že vstup do národního parku je dost daleko, tak jsem se rozhodl vzít tuktuk. Jenže přesvědčit ho, aby mě odvezl kam chci, bylo fakt na dlouhé lokte. Nejdřív jsem mu řekl, že chci ke vstupu do národního parku. On mě odvezl o ulici vedle, kde sice byla hranice národního parku, ale určitě ne samotný vstup. Když jsem mu řekl, že sem nechci, že chci na to místo, kde byli zaparkované džípy (viděl jsem to, když jsme projížděli kolem autobusem), tak mě vzal za svým kamarádem, co dělal safari a přesvědčoval mě, že musím vzít džíp už tady, a že se to rezervuje dopředu. Po dlouhém smlouvání a přemlouvání na něj zafungovalo až to, když jsem řekl, že tam na mě čeká parta kamarádů a že se tam opravdu potřebuju dostat, a že nechci domlouvat nic dalšího.
Když jsem se konečně po urputném přesvědčování a ujišťování, ať nezastavuje a pokračuje dál, mě konečně dovezl ke vstupu do národního parku. Jenže tam jsem zjistil, že fronty lidí nastupujících do džípů, které jsem očekával a ke kterým bych se mohl přidat, se nekonají. A tak jsem chvíli běhal kolem vstupu, snažil se odchytit nějaký džíp, který odkudsi přijel a pak zase někam zmizel, a odmítal neustále dorážející obchodníky, co mě pořád přesvědčovali, že tady být nemůžu, že se nemůžu k nikomu přidat, a že si musím zabookovat vlastní džíp. Po tom, co jsem nejdřív zkoušel vysvětlit, že čekám na skupinu kamarádů, která se ale z nepochopitelného důvodu nedostavovala, a potom co jsem i narovinu říkal, že odmítám platit sám za džíp, mě to začlo zmáhat. Říkal jsem si, že když už jsem tady, tak si nebudu kazit zážitek a užiju si to, takže jsem nakonec usmlouval a vypláznul i tak přehnaných 7500 rupií za vstup do národního parku a 3 hodinovou projížďku safari.
Moje první safari v životě. Nasedl jsem do džípu a vyrazil jsem po zaprášené cestě bránou národního parku. Narozdíl od jiných společností, které tam jezdili s moderními džípy jsem vyfasoval jízdu jedním starým vojenským, ale ve výsledku to mělo svoje kouzlo. Jenom škoda, že jsem vyfasoval řidiče, co neuměl moc anglicky. Ale rukama nohama se taky dalo říct, na co mám koukat, jenom o těch zvířatech jsem se moc nedozvěděl.
Každopádně 3 hodinová jízda parkem měla svoje kouzlo, a i přes prvotní obavy jsem měl možnost vidět docela dost slonů, poměrně i zblízka, partičky bůvolů, krokodýly vyhřívající se na slunci, plameňáky, nějaké ty barevné ptáky, co ani nedokážu pojmenovat, namyšlené pávy nebo skákající opice. Z hodně lámané angličtiny jsem si z poznávání zvířat odnesl hlavně to, že slona od slonice poznáte tak, že slon je vždycky sám, zatímco slonice se pohybují v tlupě a v doprovodu malých slůňátek. Musím říct, že když jsem viděl slona zezadu, tak podle toho, co mu viselo až na zem, bych ho poznal i kdyby se schovával v tlupě slonic.
Po safari projížďce, na kterém jsem po několika hodinách už pomalu klimbal jsem se vrátil zpátky do města a jel jsem do pravděpodobně nejlevnějšího hostelu ve městě. Na to, kolik to stálo, bylo všechno naprosto v pohodě – vlastní pokoj, vlastní koupelna, poměrně čisto (až na jednoho velkého švába, co okupoval koupelnu – ale toho jsem byl ochoten tolerovat) a hostitelé byli velmi uctiví, neustále mě oslovovali ‚sir‘, až jsem se cítil nepatřičně. Měl jsem hlad, tak jsem si u nich objednal večeři. Když mi asi téměř po dvou hodinách přinesli jídlo, skoro jsem si říkal, jestli to za to čekání stálo. Dostal jsem asi nejpálivější věc, co jsem zatím v životě jedl. No, nebudu vám kecat, moc jsem toho nepozřel. Ani pivo, které mi předtím přinesli, k tomu moc nepomohlo (mimochodem nečekal jsem to, ale mají tady docela dobré pivo). Jediné, co mě překvapilo, byla cena. Čekal jsem, že když bylo levné spaní, bude levné všechno. Když jsem se pak zeptal na cenu, tak v zásadě každá jedna věc – věčeře, snídaně i pivo – stály v zásadě to samé, jako jedna noc. Dost zvláštní, nikdy jsem neměl pivo v ceně noci v hostelu. A nebo noc v hostelu v ceně piva? To spíš, přecejen přespat za cca 500 rupií na noc v samostatném pokoji, to je fakt něco. No nic, dobrou noc, ráno zase o dům dál!
