A je to tady. První den projektu (resp. nultý, projekt má oficiálně začínat až zítra). Ráno nás budí už před šestou, že musíme rychle jít na autobus. Hm, asi to bude fakt něco extra. Po delší cestě busem vystupujeme u oceánu. Je tady další parta, která je prý na podobném projektu jako budu já. Tak se seznámíme, a čekáme. Ale nikdo nevíme na co. Prostě sedíme u oceánu a čekáme. Deset minut, dvacet minut, třicet minut. Pak se dozvíme, že se tu čeká na rybáře, kteří tu chodí lovit takovým „typickým Srí Lanským způsobem“ – sedí na kůlech a loví na mělčině. Po chvíli se opravdu rybáři ukazují a sedají na kůly. Zjišťuju, že takhle se opravdu reálně neloví (někteří z nich ani nemají vlasce), ale je to jen každodenní ranní představení pro turisty. No a co dál? Dál prý nic, tohle byl veškerý speciální program, pro zbytek dne máme volno.
Tak jako dobrý, ale že by to bylo tak super, že jsem kvůli tomu musel přijet o den dřív a vstávat po 5 hodinách spánku, to teda ne. Obzvlášť, když by se na ně šlo jít podívat jakýkoliv jiný den. No nic, snažím se na věci hledět pozitivně – alespoň se seznámím s tou další partou. Tak jsem se s nima dal do řeči.
Snažil jsem se z nich vymámit, jestli mají nějaký plán na dnešek. Nic nemají. Já to tady neznám, takže mě taky nenapadá, jak strávit zbytek dne. Tak se ptám, jak obvykle tráví čás. Prý dělají pár hodin na projektu, pak je oběd, to taky zabere tak dvě hoďky, potom se jdou projít do města, prošmejdit obchoďáky, a než se nadějí, tak už je čas na večeři. A po večeři už je tma, tak se ještě chvíli poflakují a jdou spát. Hm, tak to mi přijde fakt nuda. Ale sám nemám lepší nápad na to, co dělat, tak se jdeme alespoň koupat do oceánu.
Koupat se v oceánu je super, ale tak hodinku. Pak už mě to nebaví. „Pojďme něco dělat!“… „No, my teď půjdeme o kousek dál, a budeme se koupat na jiném místě, tam je klidnější voda“. Hm, dobrý. Stále jsem nevymyslel, čím bych se mohl zabavit ve zbytku dne, a nechtělo se mi zrovna trávit čas o samotě, tak jsem se připojil i na koupačku na jiném místě. Ale nakonec to bylo docela fajn.
Pak se šlo na oběd. Jenže od chvíle, kdy se řeklo, že se jde na oběd, do chvíle, kdy se opravdu vyrazilo, to byla skoro další hodina. Uaa, to je hrozný, takhle proflákaný den! Zajímalo by mě, jestli je to nějaký Srí Lanský styl, takže být celý den v chillu a nic nedělat. Možná je to jen moje nastavení z Evropy, že mám potřebu pořád něco dělat, a za chvíli se přepnu do tohodle Srí Lanského stylu, ale teď mě to fakt vytáčí…
Po obědě jsme se opět hodinu dokopávali na bus. Už už jsem se chtěl trhnout, ale všichni se pořád tvářili, jako že už jdou. Nakonec jsem se trhnul až v Galle, a bylo to fakt úlevné. Být přes poledne na slunci mi ale neudělalo vůbec dobře. Zaprvé jsem si kvůli rannímu rychlému startu nestihl vzít opalovací krém, takže jsem se za těch pár hodin venku šeredně spálil. A taky mě to úplně znavilo. Takže jsem si šel na odpoledne lehnout.
Večer jsme byli domluvení s novou skupinou, že se k nim připojím k nim na baráku. Nakonec mi psali, že jedou do Galle na večeři. Nějak jsem zrovna neměl náladu trávit večer o samotě, tak jsem se rozhodl připojit. Když jsem přijel do Galle, nikdo tam však zdaleka nebyl. A tak jsem se šel sám projít.
Už byla tma, teploty klesly na snesitelnou úroveň a moje spálená kůže za to byla opravdu vděčná. A tak jsem se v noci procházel po hradbách staré holandské pevnosti v Galle, nikde ani živáčka a hudba v uších. Nejlepší část celého dne. Když mi pak ostatní napsali, ať se k nim připojím v restauraci, skoro se mi ani nechtělo.
Nakonec jsem přecejen šel. Šli jsme do nějaké turistické restaurace, kde dělali zápaďácké jídlo. Ceny byly přestřelené i na ne Srí Lanské poměry, ale říkal jsem si, že jednou to hold zkousnu. Dal jsem si pizzu, byl jsem rád, že jím po několika dnech zase trochu rozdílné jídlo, ale za tu cenu to asi nestálo. Ale tak co, lepší si to užít, než toho litovat, přístě zase budu jíst za levno.
Poslední bus z Galle do vesničky, ve které bydlím, odjíždí už v 10. A tak jsem se rozloučil a vyrazil na kutě.
