Ráno se s Johnnym vyhecujeme, že půjdeme na ranní surfovačku do Hikkaduwa. Běžíme 4 km až na bus, kterým se svezeme do Hikkaduwa. Půjčujeme prkna a vyrážíme do vody. Jsou o něco menší vlny než včera, tak se to docela dá. Něco málo vysvětlím Johnnymu a pak ho nechám svému osudu, ať si vyzkouší pádlovat a dostávat se přes vlny. Čekám na line-upu, pořád nic nechodí. Jezdí jenom lidi na reef-breaku, kam se ale teda neodvážím.
Když po další vlně co mě semele zjišťuju, že mě to posunulo na část, kde začínají korály (Hikkaduwa je totiž reef break – tzn. korálové pobřeží, ale její malinká část je beach break – tedy pobřeží s pískem) a že Johnny je ještě dál. Tak pádluju za ním, abych mu řekl, ať odtamtud vypadne, než ho něco semele a omlátí o korály, že to může být dost nebezpečné. Občas na nějaký trošku šlápnu. „Hmm, zvláštní, tyhle se nezdají tak ostré, jdou docela hladké. Zajímalo by mě, kde reef končí a začíná písečná pláž“ říkám si v duchu, přičemž dělám tu nejhloupější věc, která se na korálech dá dělat – šlapu po dně a snažím se zjistit, kde začíná pláž. A v tom „vžum!“, narazí do mě malá vlnka, ale stačí to na to, aby mě to popostrčilo o půl metru dozadu. Ucítím ostrou bolest na nártu. „Ach jo, já debil.“
A tak jsem si udělal svojí první řeznou ránu od korálů. A ještě tak dementní chybou. Dobře mi tak, nemám dělat takové blbosti. „Ale tak co, je to jen škrábanec, to je v pohodě“ a plavu dál na line-up na beach breaku. Opět zase nechodí žádné vlny, ach jo, ta Hikkaduwa je fakt prokletá. Během čekání začnu vzpomínat co jsem kde slyšel a četl o řezných ranách o korály, a jak do toho spousta lidí dostala infekci a hojilo se jim to neskutečně dlouho.
A tak radši vylézám z vody, ať se mi do toho ještě něco nedostane. Na pláži se ptám alespoň po nějaké desinfekci, přinesou mi lahvičku peroxidu vodíku. Sakra, to bude bolet, ale tak co – vydesinfikovat to musím. Leju to na ránu, ale nic. Ty jo, co to je? Vždyť v tom je snad jenom voda?
Naštěstí mi někdo ukáže na surfovou školu, kde by měli mít opravdu nějakou desinfekci, ať si tam skočím. Tak tam přijdu, kouknou mi na to, a zalejou to Havanou. No, taky řešení. Potom ale ještě přinesou nějakou reálnou desinfekci a vyčistí mi to, tak z toho mám hned lepší pocit.
Sice mám jít opět za želvičkama, ale píšu, že dorazím pozdě a chvíli si hovím na pláži a nechávám nohu v klidu.
Potom jdeme s Johnnym na super burgery, který byly fakt výborný! A neskutečně bodly, ještě pořád jsem se nezbavil přesycenosti srílanským jídlem. Po obědě už jedeme konečně za želvama.
Tentokrát tam kopeme kanály na odvod vypuštěné vody z nádrží. Docela makačka, ale dá se to. Ve volných chvílích si čtu o „reef cuts“ a co se s tím dělá, a docela znervózňuji. „Korály jsou špinavé…Na povrchu mají bakterie, spory a vajíčka. Samy o sobě jsou křehké, takže při říznutí se uvolňují malé úlomky korálu. To všechno se vám při říznutí zanese hluboko do rány.“ Nepomáhá ani němka, co je tam s námi, která po dotazu co se mi stalo odpoví „No, to se mi taky stalo. Pak se mi do toho dostala infekce a léčila jsem to několik týdnů“.
Rozhodnu se, že tohle opravdu nechci podcenit tak to balím a vyrážím za doktorem. Normálně bych si řekl, že je to jen škrábanec a vůbec to neřešil, ale u tohodle fakt nechci nic riskovat. V nemocnici mi ale oznámí, že doktor tam není, ale že mám přijít večer, a že mi na to předepíše nějaká antibiotika. No to je fakt přístup, tady to asi nemá moc smysl. A tak po chvíli odcházím s přesvědčením, že čtením článků a poptáním se surfařů, co s tím mají zkušenosti, udělám mnohem lépe.
Naštěstí hostitel, u kterého bydlíme v baráku je doktor, tak mi to večer pořádně vyčistí. Tak jsem zase trochu v klidu. Jenom to teď znamená, že se nějakou dobu nedostanu do vody…
Večer ještě trénujeme taneční vystoupení, protože jsme se dva dny předem dozvěděli, že zítra je nějaká velká akce celého Aiesecu na Srí Lance, a že tam musíme předvést nějaké taneční vystoupení, minimálně na 6 – 8 minut. No prostě paráda.
Je to tragédie, vůbec nám to nejde a nebaví nás to, a už jsme unavení, tak jdeme spát s tím, že to ráno ještě trochu pocvičíme. V tom nám někdy kolem půlnoci přijde zpráva, že musíme vyrážet v 5 ráno, protože po osmé musíme být v Colombu, kde nám prý sehnali nějaké lístky na Fifu. No super, to nám to taky nemohli říct dřív? Ale tak co, sice fotbal normálně nemusím, ale naživo by to třeba mohlo být zajímavé.
