Vyrážím na cestu. Cestu daleko. Téměř bez plánů. Jediné, co mám, je plný batoh na zádech, pojištění a víru, že to všechno dobře dopadne, a že to bude „Hell of a ride“. Na letišti se vrhám do posledního objeti mé velké lásky a vyrážím vstříc dobrodružství skrz pro ostatní neprostupné turnikety. Nastupuji do letadla a očekávám let, který mě na poprvé v mém životě přenese přes hranice domovského kontinentu.
Jakmile se letadlo vznese nad mraky, je mi hned jasné, že tohle bude ta nejkrásnější cesta v mém životě. Při výhledu z okna ani nemám pocit, že bych letěl letadlem, ale spíš jako bych vyrážel na expedici někam na Antaktidu – mraky vypadají jako nekonečné ledové pláně ozářené sluncem. Úchvatný pohled.A to jsem ještě před hodinkou byl v zatažené, mrazivé zimě povánoční Prahy. Moje plány na spánek selhaly, místo toho jsem se kochal pohledem z okna za přítomnosti chilloutových rytmů, které by ocenil nejeden Vláďa.
Vyrazil jsem ráno, a už je zase tma, to se mi snad zdá. Asi nejkratší den v mém životě. V tom se ve výhledu z okénka objeví první level z Pacmana! Nevěřím svým očím! Série asi tak stovek žlutých teček, poskládané do pravoúhlých drah, na absolutně černém pozadí. Jenom toho Pacmana, ani duchy nikde nevidím… Aha, to je už Dubaj. To jsou teda vtipálci ti Arabové… Nestihnu ani zasmutnit nad malými autíčky, které se jako malé světlušky uprostřed pouště obklopeni dunami, snaží najít cestu ke svým temným domovům. Vypadají trošku jako autíčka na ovládání, se kterými se snažíte projet bludištěm. Je to sranda pozorovat takhle z výšky. Ale oni se tam dole asi tolik nesmějí…
Tak, a už jsem na zemi. 5 hodin v Dubaji, co tu na letišti budu dělat? Navzdory oficiálním informacím, že v Dubaji se bez drahého turistického víza mimo letiště nemůže, zjistím, že pokud chci přejít do odletové haly, ven z letiště naopak musím. A tak využiju té chvilky, že se alespoň půjdu projít. Jenže kolem letiště nic zajímavého není… „Počkat! Tady za čtyřmi křižovatkami je nějaké nábřeží a věž, to by mohlo být pěkné, a je to hned za rohem!“ řekl si hloupý Matěj, který teprve až po hodině cesty podél pětiproudé silnice („V té mapě je to tady na začátku žluté a potom už ne, to bude normální dvouproudovka“) zjistil, že se dostal teprve za druhou křižovatku. No nic,v místním KFC vyzkouším, zda mi funguje karta, a už si to štráduju podél téhle „parádní“ silnice zpět na letiště. Kvalitně strávený čas, že ano?
Procházím gate. Už už jsem v letadle, ale najednou u poslední kontroly svítí červená kontrolka. Letenka neplatná. Ale ne, zkejsnout v Dubaji na letišti, to je snad zlý sen! Obsluha zkouší jinou. Taky červená. To snad ne. Naštěstí napotřetí to vyjde. Ach jo, ale už nemám sedadlo u okénka, jak jsem si přál! To jsou šupáci… Nastupuju do letadla, sedadlo hned u vstupu. Wow, to je luxus! Je vidět, že Flydubai je někde úplně jinde, než Smartwings, se kterými jsem letěl předtím! Kožené sedačky, hromada prostoru na nohy, velká obrazovka přímo pro mě… Ani se nestihnu usadit, a už mi nabízejí něco k pití. No paráda! Po chvilce přinesou deku na zahřátí. Za chvilku zase nahřátý a navoněný ručník. Letušák chodí každých pět minut. Přijde mi neuvěřitelné, jak se tady starají. V tom rozdají menu s pitím. V nabídce není jen voda a třeba nějaký džus, ale i whisky nebo šampaňské. V tom se mě obsluha zeptá, jestli jsem si koupil letenku do Business class. Trošku znejistím.. „No, I haven’t!“. Čekám, co se stane. „I see, so you have been upgraded?“. „No, I don’t know anything about it“. Obsluha odskáče, a já se zmatený rozhlížím kolem sebe. Sedím na jednom z 12 luxusních sedadel, v uličce je pak velká přepážka, a za ní sedí zbytek letadla… Začíná mi to docházet. Po chvíli se vrátí obsluha, že nedostanu jídlo, co je v ceně první třídy, ale jinak že si můžu dopřát všechno, co je dostupné pro cestující business class. No, tak si objednávám šampaňské, abych to trošku oslavil.
