Den 2 - Zelená je tráva…a palmy a čajové plantáže

Po parádně prospané noci se jdu podívat na horní patro guest housu, kde je parádní výhled. Rovnou dostávám i čaj od hostitelů. Sednu si na terasu a s čajem si poprvé vychutnávám naprostou pohodičku, klídek, žádný stres, žádné povinnosti, nikam nespěchám, a koukám se, jak skrz palmy v dálce prosvítá hora, ze které mě zdraví buddha.

Jelikož jsem si nestihl vůbec nic naplánovat, ptám se, co mají v plánu další dva cestovatelé, co zrovna v guest housu spali se mnou. Prý jet vlakem někam do přírody a pak na nějaký trek. To zní dobře. „Nevadí, když se přidám?“ „Yeah, sure, no problem“. A tak po snídani vyrážím na vlak s mými novými kamarády z Austrálie, Alexem a Jackem. Plán je nakonec jet do Ohiya, kde by měl být nějaký národní park, ale vystoupit o stanici později a ten kousek dojít zpět po kolejích. To zní dobře.

Cesta vlakem je prostě nádhera, co se nedá popsat slovy. Vlak se pomaličku (a tím myslím opravdu hodně pomaličku, třeba 20 km/h) kodrcá neskutečnou krajinou, všude jsou palmy a jiná zeleň, ve vyšších polohách potom čajové plantáže. Všude je to zelené až k neuvěření. A nejlepší ze všeho je sednout si do dveří vlaku, které vždy zůstavají otevřené (tady tu bezpečnost naštěstí nikdo tak nehrotí), vyhodit nohy ven, nechat se ovívat teplým větrem a pozorovat při tom tu neskutečnou nádheru. Ani vám potom nevadí, že při přejezdu do cca 100 km vzdáleného městečka strávíte ve vlaku něco kolem 6 hodin.

Když jsme dorazili do Idalgashinna, už bylo pozdní odpoledne. Trošku jsem zvažoval, jestli se ke klukům vůbec přidat, protože úplnou náhodou bylo v tom posledním úseku přesně 14 tunelů. A potkat vlak v tunelu se mi fakt nechtělo. Nakonec jsem si řekl, že přeci nejsem taková sralbotka, a vyrazil jsem s nimi. Zjistil jsem, že moje obavy byly stejně zbytečné. Vlaky tam opravdu jezdí neskutečně pomalu, a navíc se kodrcají tak hlučně, že je opravdu slyšíte na míle daleko. Cesta po kolejích stála za to. Celá krajina ztichla a zahalila se do tajemného mlžného oparu, takže to mělo i tu správnou atmosféru. Vláček jsme potkali jednou, a místo toho, aby nám ještě někdo vynadal (po kolejích se „oficiálně“ chodit nesmí), tak nám průvodčí ještě zdálky mával.

Do Ohiya jsme dorazili už po setmění. Dlouhý perón, pár odstavených vlaků a malé domečky, mezi kterými se ve skomírajícím světle pouličních lamp motali divocí psi. Scéna jako vystřižená z westernového filmu. Naštěstí jsme našli v jednom domku hostel, ve kterém bychom mohli přespat, dokonce i s večeří. Potom, co jsme si prošli zbytek vesnice, a opravdu zjistili, že není o moc větší než samotný perón, zakotvili jsme ve zmíněném domku u nádraží, a hostitel nám i takhle pozdě připravil parádní večeři. Po večeři jsme se chvíli snažili být sociální, ale moc dlouho nám to nevydrželo, a tak jsme šli brzy na kutě.