Ráno vyjedu podle plánu na východ slunce na Lipton’s Seat, mlha bohužel neopadla, takže výhled nic moc. A tak si dám čaj, ukážu pár turistům na fotkách, jak to tam vypadá, když není mlha, a jedu zase dál. Po pár hodinách dorazím do Nuwara Eliya, nejvýše položeného městečka v horách. Je tam fakt kosa. Obzvlášť ráno a když jedu v kraťasech. Dlouhé kalhoty mi totiž pořád nestihly uschnout, od doby, co jsem si je pral.
Městečko je docela pěkné, s jezerem uprostřed, ale nějak nemám potřebu se tam dlouho zdržovat, čeká mě dlouhá cesta. Rozhodnu se alespoň vylézt na vodopády opředené bájí, ve které se princ zamiloval do prosté dívky, ale jeho otec mu nedovolil s ní žít. A tak se jednou za úplňku rozhodli vyšplhat na vodopády a skokem ukončit svůj život. Podle toho je pak pojmenovali Lover’s Leap. A tak si tak prohlížím vodopády, když v dálce vidím dvě osoby. Sakra, nevypadá to, jako ta holka z Colomba, jak jsme spolu jeli na Adam’s Peak? Co by tady sakra dělali? V tom slyším zeshora „Není to náhodou Matěj?“ Náhodou je! A tak se fakt velkou náhodou shledávám s Gugu a Cecílií. Rozhodneme se spolu vylézt nahoru na vodopády, ale v tom začne pršet, a tak to radši otáčíme a jdeme dolů. Holky zrovna další den odlétají, tak se s nima ještě domlouvám na rychlý čaj v Nuwara Eliya, abychom se trošku zahřáli a usušili. Docela jim závidím, že tam pojedou busem.
Po cestě schytám takový strašný liják, že jsem kompletně durch i v pláštěnce, a skoro nevidím, jak mi kapky narážejí do očí. A tak se snažím přečkat déšť pod střechou malého obchůdku po cestě. Když konečně ustane to nejhorší a já se rozhodnu vyrazit do Nuwara Eliya, hledáme se tam tak dlouho, až holky nakonec musejí téměř rovnou vyrážet na poslední autobus do Colomba. Tak do sebe hodím jenom rychlý čaj, zamávám jim a jedu dál směr Kandy.
Kolem silnice z Nuwara Eliya je fakt nádherný výhled, a tak si jízdu fakt užívám. Po chvíli si uvědomím, že to jede nějak zvlášťně. Zastavím, zkouknu co je blbě…píchlé přední kolo! Sakra, co teď? Jsem v horách, uprostřed ničeho, kolem mě žádná vesnice, nemám s sebou žádné nářadí… Představa, že někam stopuju sehnat nářadí, pak zpátky odmotovat kolo, pak zase zpátky. Nebo to naložit na nějakou korbu. A nebo to zkusit odjet do nejbližší? Ale ne, to bych mu tu motorku úplně zničil!
Nakonec u mě zastaví tuktukář a co zjistí co se stalo, hned ať jedu za ním, že kilometr odsud je někdo, kdo mi to opraví. No, kolo není úplně na ráfek, tak usuzuju, že když pojedu fakt pomalu a opatrně, tak bych ho snad nemusel zničit. A tak sedím jak tatar vzadu na motorce, abych co nejvíce odlehčil přední kolo, a pomalinku sjíždím serpentýny a vyhlížím opravnu.
No, kilometr to fakt nebyl. Ale nakonec přecejen dorazím do opravny pneumatik. Paráda, zvládl jsem to. Už jsem viděl opravovat kolo na tuktuk, čekám něco podobného – sundat kolo, vyfouknout, vytáhnout duši, opravit duši, vrátit zpátky. Oprava je však pro mě více překvapující: Nejdřív nafouknout a pomocí pěnové vody zjistit, kde je díra. Pak vzal do ruky obří kleště, zabodl je do pneumatiky, a po chvíli vytáhl malinký skleněný střep (takováhle malá blbost mi může proříznout pneumatiku?). Co následovalo, mě překvapilo. Vzal do ruky takovou vývrtku, a udělal do pneumatiky ještě větší díru. Pak vzal takovou divnou červenou tyčinku, zarval jí do díry tak, že většina z toho koukala ven, nafoukl kolo a řekl, že můžu jet. Operace asi na 4 minuty. Coo? Každou druhou zatáčku nevěřícně kontroluju kolo, jestli opravdu neuniká, ale ne. Neuniká.
Původně jsem chtěl ještě vylézt večer na další horu a užít si západ slunce, ale kvůli zpoždění to nestíhám, a tak jedu rovnou do Kandy.
Když se ubytuju, vyjdu ven na terasu a rozhlédnu se. Ty jo, venku je nějak červeno. Podívám se pořádněji. Ty jo, to je fakt pěkný západ slunce. To je zatraceně pěkný západ slunce! Jenom není moc vidět, protože hostel je v ďolíku. A tak rychle vybíhám a hledám nejbližší kopec, ze kterého bych se mohl podívat pořádně. Nakonec si stoupnu na sloupek u zdi nějakého parkoviště, protože to je to jediné, co se mi podaří najít. Nádhera. Neskutečná nádhera. Rudá záře osvicující horizont nad džunglí. Směrem od zdroje vylétává nepřetržitý proud netopírů, kteří migrují neznámo kam. Nepopsatelný a nezachytitelný moment. Zkusil jsem to několikrát vyfotit, ale prostě se to vyfotit nedalo.
Večer se pak už bavím nad pivkem v hostelu s dvěma Rakušákama a jedním Italem, přímo ze Sicílie. Ze začátku jsem se musel fakt hodně držet, abych nevybuchl smíchy. Ten akcent je prostě neskutečný. Jestli někdo znáte „Italian guy who went to Malta“, tak to bylo přesně ono. K popukání. A když pak vytáhl kytaru a svoje „guitalele“ (prý se tomu tak říká – ukulele se šesti strunami), tak jsme jen nevěřícně koukali, co na to dokáže vykouzlit. Moc příjemný večer.
