Vstávám ve 4 v noci, abych stihl východ slunce na další hoře, kam jsem se chtěl podívat. Bohužel není moc zdokumentovaná, a tak ráno dost bloudím, a moc nevím, jak se dostat nahoru. Nakonec se mi podaří najít nějakou malou zmínku na webu, ze které to vypadá, že se na horu dá dostat z druhé strany. A tak když konečně najdu, kudy nahoru, už je dávno po východu slunce. Ale zase se dá půlka hory vyjet na motorce. Až budu starej a nebudu moct chodit, budu jezdit po horách na motorce, to je jasnej plán.
I když na vrcholu nejsem za rozbřesku, stejně výhled stojí za to. A tak si dávám malou snídani a kochám se neskutečnou přírodou. Brzy ale jdu zpátky, čeká mě hoodně dlouhá cesta domů.
Po několika hodinách cesty si uvědomuju, že to fakt dneska stihnout nemůžu. A tak píšu, že se opozdím o jeden den, a odbočuju směrem k přehradě, kolem které jedu, protože voda vypadá fakt nádherně. Po nějaké době se dostanu na místo, ale na přehradu se bohužel nedá dostat, je to prý vojenská oblast. A tak se jdu alespoň podívat na vyhlídku, kterou postavili nad přehradou. I tak stojí výhled za to.
Později projíždím parádním sestupem, které tvoří 18 ostrých zatáček (známé pod jménem Daha Ata Wanguwa), což je docela švanda. Potom jedu kolem nádherných hor, a uvědomím si, že jsem tady na srí lance v horách možná fakt naposledy, a tak se ještě rozhodnu, že to zkusím na nějakou neznámou horu střelit a užít si západ slunce.
A tak projíždím nádhernou krajinou s rýžovými políčky – spíš to tu začíná připomínat Vietnam, než Srí Lanku. Vybírám horu, na kterou by se dalo vylézt, ale nenacházím žádné stezky, kudy by se dalo jet nahoru. Na druhé straně horského masivu je na mapě malá vystrčená silnička, tak mám naději, že tamtudy to možná půjde.
„Ṕane, sem nemůžete, to je vojenská základna“, dozvím se, když konečně po několika hodinách dorazím na místo. Hm, tak teda díky. Zkusím to teda o kus dál. „Hele, tady je další přehrada, to by mohlo být pěkný, a když ji přejedu, tak na druhé straně jsou pěkné hory, tam třeba něco bude“, říkám si při pohledu na mapu.
Přehrada byla fakt super. Nádherné okolí, dostal jsem se dokonce i o něco blíž, a když jsem viděl možnost vylézt na technický žebřík a potom slézt přímo do koryta, neváhal jsem ani minutu. Na jednu stranu děsivé, na druhou stranu vzrušující. I když představa, že tam stojím a nahoře přehradu otevřou a na mě se začne valit obrovská masa vody, je fakt poměrně děsivá. A tak jsem se raději brzy zase vrátil, stejně tady nemám co dělat. Na dálku v červeném tričku fakt svítím, a tak není divu, že na mě už někdo z dálky huláká, co tam dělám. Jen se tak rozhlížím, co bych dělal.
Když se pak pokusím přejet přehradu, zastaví mě oficír, že je to prý základna Srí Lanských Navy, a že tam nemůžu. Ach jo, co tady s tím všichni mají, vždyť bych akorát přejel 100 metrů silnice a napojil se na druhé straně, kde normálně jezdí auta. Ale ne. Takže musím jet pěkně hodinovou zajížďkou a celé to objet dokola. A zrovna do toho začne další liják. Fakt paráda.
Když se konečně dostanu na druhou stranu, chvilku hledám, jestli by se fakt nedalo na nějakou horu dostat, ale brzy to vzdávám a jedu do Elly do hostelu. Cestou se zase rozprší. Nechce se mi čekat na místě – čeká mě dlouhá cesta, a navíc to vůbec nevypadá, že by mělo brzy přestat. A tak vyrážím na cestu i v prudkém dešti. Abych zahnal chmury, tak si při cestě nahlas falešně zpívám. Docela to pomáhá. Představuju si, jak asi musím působit komicky na lidi zvenku: V lijáku si to hrnu na motorce, vlaje na mně pochybná, ne moc funkční, reklamní pláštěnka od Milky a do toho vydávám falešné skřeky. Když se konečně po asi tak 14 hodinách jízdy na motorce konečně dostanu do hostelu, cítím se fakt blaženě.
