Dneska jsme měli opět volno (docela pomalý rozjezd projektu), ale další den ráno jsme měli být v Colombu. Říkal jsem si, že je škoda toho nevyužít a podívat se o kousek dál do Negomba, které je kousek nad Colombem. Moc jsem o tom nevěděl, ale prý tam turisti docela jezdí a v průvodci o tom taky píšou, tak tam musí být hezky. No a tak jsem to navrhl svému parťákovi Ománovi, ráno jsme vstali brzy a vyrazili jsme do Negomba.
Po nekonečně dlouhé cestě autobusem (s přestupem v Colombu) jsme se konečně ocitli na autobusovém nádraží v Negombu. Zrovna brzké odpoledne, neskutečné vedro k zalknutí, všude hromada busů, tuktuků a lidí, jako v každém větším městě tady. Moc jsem nevěděl kam vyrazit, ale po cestě nám vyhládlo, tak jsem v autobuse rychle vygooglil nějakou restauraci s dobrými referencemi a levnou cenou, a tak vyrážíme.
Procházíme se podél kanálu, který tam zůstal ještě po Holanďanech, a pak i podél docela pěkné pláže. V tom zjistím, že se Omar někde zasekl. Aha, opět nějaký prodejce, co si odchytl turistu. Divím se, že ale Omar nepokračuje, obvykle takovéhle lidi ignoruje ještě víc, než já. A tak se jdu podívat, co že se mu to tam snaží prodat.
Prý podomácku vyrobené náramky a náhrdelníky z korálků nebo se žraločím zubem. Omar už jich má vybraných asi osm a smlouvá o ceně. „Three and half thousand rupees.“ „No, two thousand.“ „Ok, three thousand.“ „No, two thousand.“ „Two thousand very little, see how much work it is. Three thousand.“ „No, two thousand. Take it or leave it.“ „Ok, ok, two thousand eight houndred, but no more!“ „No, only two thousand. See, I will take one less.“…
Takhle to pokračuje ještě nějakou dobu, až nakonec Omar dostane co chce, za svých 2000 rupií. Očekávám, že prodejce naštvaně nebo ublíženě odejde, místo toho se otočí na mě a s úsměvem řekne „Veery strong your friend! Very good businessman!“. Začínám chápat, že smlouvat tady opravdu není nic špatného, a že se nemusím cítit jako bohatý strýček skrblík, co odmítá dát svoje peníze chudým srí lančanům, ale že to tady prostě takhle chodí. A že oni to holt zkouší, protože hodně turistů na smlouvání není zvyklých. „Where are you from?“ „Czech Republic.“ „Jak še máš?“, vypálí na mě. Wow, srí lančan, co umí česky. „Dobře“, odpovím. „Jak se menuješ?“. Po tom co se mu představím, začne opakovat nějaké slovo. Moc nevím, co se snaží říct. Ahá, žralok! Hustý. „Moře. Loď. Pláž. Želva. Pívo.“ Ty jo, fakt borec. Tak tohle jsem tady fakt nečekal, hodně Srí Lančanů ani netuší, kde Česká Republika je. No jo, tak asi hodně českých turistů. I když tenhle rok je to prý špatné, ale minulý, že tu čechů byla hromada.
V tom se na chvíli zastaví a začne štrachat něco pod košilí. Najednou na mě vytáhne českou stovku. Docela mě to překvapí. „Please, can you help me? Please, I don’t know what to do with it, can you change to rupees?“ Díky jeho znalostem českých slovíček si mě tak získal, že jsem mu tu stovku milerád rozměnil. Pak mě ještě přesvědčoval, ať si něco koupím, a já nejdřív odolával, ale pak jsem začal obchodovat. S nově nabytými zkušenostmi a povzbuzen Omarovou nezlomností nakonec vyhandluju za méně než polovinu ceny. Tak z toho mám radost.
Potom vyrážíme na druhý konec pláže, kde chceme dát jídlo. Cestou nás zastavují obchodníci s katamarány, kteří nám nabízejí svezení na oceánu. Zní to lákavě, ale chtějí docela dost. Po tom co si dáváme dobrý oběd na pláži, bookujeme spaní vyrážíme po pláži zpátky do centra města. Domlouváme se, že pokud se nám podaří usmlouvat cena za katamarán za 2000 pro oba, tak že do toho půjdeme. První obchodník se nenechal vůbec a tak pokračujeme dál. Další vypadá nadšeně, ale je to pro něj taky moc. Nevadí, zas tak moc to nepotřebujeme, a dneska jsme už utratili dost. Po chvíli za námi slyším volání. Když se otočím, utíká za námi obchodník. „Hele, chlapi, my dneska už žádnou další práci neseženeme, tak za 3000.“ „Ne, 2000 za oba.“ Chvíli ještě smlouváme, a nakonec se vydáváme na katamaránu do oceánu za rozumných 2500 rupií.
Už hned po první chvíle, kdy chlapi začnou zvedat ráhna, napínat plachty a tlačit katamarán do vody, to získává svoje kouzlo. A ve chvíli, kdy se vítr opře do plachet a já stojím na vahadle katamaránu a při západu slunce se dívám do nekonečného oceánu, cítím se jako pravý dobrodruh. Uznávám, je to sice pocit trošku falešný, ale i tak docela vzrušující.
Po tom, co se vrátíme na pevninu se dozvídáme, že session v Colombu byla nepředvídatelně zrušená, a že nám druhý den ráno začíná něco jiného v Galle. Přemýšlíme, jestli jet ráno nebo už teď večer. Po procházce na pláži se západem slunce se rozhodujeme, že vyrazíme už teď večer, protože bychom se tu jinak nudili.
Chytáme tuktuk, abychom se podívali na poslední památku, což měly být ruiny nějaké staré pevnosti. Když jsme donavigovali zmateného tuktukáře, zjistili jsme, že to jsou opravdu ruiny. Téměr nic už nezbylo. A tak pochodujeme směrem na autobusové nádraží a užíváme si západ slunce. Rozhodujeme se tentokrát pro komplikovanější trasu s třemi přestupy, ale snad rychlejší, protože bychom měli chytit bus, co jede po dálnici. Co nám ale nedošlo, že ten první bus, i když jede na docela krátkou vzdálenost, tak bude zastavovat na každém rohu. Což vzhledem k neskutečně zacpané silnici tvořilo smrtící kombinaci, vzhledem k tomu, že nás čekaly ještě dva krátké přestupy, a poslední highway bus odjížděl už za necelou půlhodinu. Když jsme dorazili na místo, rozhodli jsme se chytit nejbližší tuktuk a byli ochotní zaplatit velkou částku, protože to bylo asi 15 km a abychom se s nima dlouho nevybavovali. Naštěstí pro nás jsme poprvé tady na Srí Lance chytli tuktukáře s taxametrem, takže nám místo turistické ceny dal cenu fakt férovou. Stejně jsme ale nevěřili, že bus stihneme.
Po dramatické jízdě, při které jsem většinu času sledoval ručičky hodinek, jsme konečně dorazili do města, odkud měl autobus jet. Dvě minuty po, doháje. Ale pořád v nás zbývala poslední špetka neděje, že se třeba autobus zpozdí. A naštěstí zpozdil. Ochotnému mladému tuktukáři, co vypadal, že zrovna začal ( jezdil s takovým prdítkem, co mělo problém jet do kopce, a ještě nevypadal, že je úplně zvyklý na místní provoz) jsme ochotně přihodili menší dýško a běželi jsme chytit autobus. Nakonec jsme zjistili, že je téměř prázdný, takže ještě půl hodiny čekal na další cestující.
Highway bus jel opravdu znatelně rychleji než ten pobřežní. Jenom z nepochopitelného důvodu měl nastavenou klimatizaci skoro na úroveň českého počasí. Celou dobu jsem se klepal zimou a bál jsem se, že za tu hodinu v autobuse ještě onemocním.
Po hodině a půl klepání a sledování obskurního pořadu na televizi v autobuse, který rozbrazoval různé scény lidí, které napadli divocí sloni, jsme konečně dorazili do Galle. Opět asi 5 minut po tom, co měl jet poslední autobus do té naší vesničky. Přesvědčeni tím, že tady všechny busy jezdí později ještě naskakujeme do rozjíždějícího autobusu, který nás má konečně odvést domů. Jelikož přibíháme ze zadu, tak nestíhám přečíst kam autobus jede. A tak se ujišťuju průvodčího v buse „Asapuwa?“ (to je to místo, kde bydlíme) „Yes, yes, asapuwa“. S klidným svědomím si oddechnu a jsem rád, že jsme ušetřili za tuktuk, a že za chvíli budeme doma.
Jedu poprvé v noci autobusem domů a zjišťuju, že to opravdu v noci vypadá úplně jinak, než přes den. Ty jo, tady to vůbec nepoznávám. Když se mi po několika minutách sledování okolí nepodaří rozpoznat jediný záchytný bod, trošku znejistím. Startuju GPSku a koukám, jestli jedeme správně. Hm, směr podobný, jenom jedeme po trochu jiné silnici. Tak proto to nepoznávám. „No, asi chtějí ušetřit, a poslední bus to bere trochu oklikou, aby dovezl co nejvíc lidí domů, a pak to támhle na té křižovatce otočí a vezme to cestou zpátky.“, pomyslím si. Jenže na křižovatce autobus jede pořád dál. Trošku znejistím. Podívám se na Omara, a ten už taky startuje GPSku a kouká do mapy. Znovu se ujišťuju průvodčího „Asapuwa?“ „Yes, asapuwa.“. Hm, tak to asi bere trošku víc oklikou, tak to asi otočí až za těch pár kilometrů.
Jenže neotočil. Ale v tu chvíli jsme už od našeho domu vzdáleni na téměř dvojnásobnou vzdálenost, kterou jsme měli urazit, a autobus míří dál směrem od našeho domu. A do háje. Panika. Co teď. „Začnu se ptát cestujících.“ „Asapuwa? Sarasawi Asapuwa? They told us it goes to Asapuwa!!“ „No, no asapuwa.“ Trošku naštvaně se obořím na průvodčího, ale hned vidím, že nemá cenu mu cokoliv vyčítat a už se šinu k řidiči, aby nám co nejdříve zastavil. Jenže co teď? Jsme v zemi nikoho. Všude tma, opuštěná silnice, po cestě akorát malé vesničky, kde sotva štěkne pes. Žádné další autobusy už dnes nepojedou, a tuktuky, naše poslední záchrana, už taky nikde nevidím. Prostě totální zapadákov. Nevím co dělat. Panika. Pomoc. Nechce se mi jít několik hodin pěšky v noci domu, už je to nějakých 12 km, už teď je po jedenáctý a mě se chce spát.
V tu chvíli mě usazuje další cestující, co naštěstí umí anglicky a vysvětluje mi, že je lepší dojet až na konečnou, kde je šance, že bychom mohli sehnat tuktuk. No paráda, takže sedět dál v autobuse, který jede do pryč. Mám mu svěřit do ruky svůj osud? Po chvíli zvedá telefon s tím, že volá svému kamarádovi tuktukářovi. Pokládá sluchátko a říká, že se domluvil se svým kamarádem, co vlastní tuktuk, že nás odtamtud odveze, protože jinak už tam dneska nic neseženeme. Hm, co nám zbývá, musíme mu věřit.
Vystupujeme v největší z vesnic, ale stejně tam nic není. Žádné lidi, žádné podniky, žádná auta, žádné tuktuky, prostě mrtvo. Čekáme na domluveného kamaráda. Opravdu přijede? Ještě že tam ten týpek stojí s náma, to mě alespoň trošku uklidňuje. Asi po deseti minutách se opravdu objevuje týpek s tuktukem a nakládá nás. No paráda, tak tedy po hlavní 15 km zpátky, prosím!
Jenže týpek neumí anglicky. Snažíme se mu vysvětlit, kam se chceme dostat, ale on vyrazí na úplně jinou stranu. Tlačíme na chlápka, ať mu přetlumočí, že chceme jinam. Prý ať se uklidníme, že jede správně. No to sakra na té GPSce na mobilu vidím, že jedeme správně, vždyť jedeme úplně jinam!
Po chvíli tuktukář zastavuje. Ukázalo se, že potřebuje natankovat. Chvíli čekáme na pumpě. Co mě trošku zarazí je, že tuktukář natankuje pouze 2 l benzínu. Jako cože? A na to máme někam dojet? Opět trošku znejistím.
Po tom, co to konečně tuktukář otočí správným směrem, se trošku zklidním. V momentě, kdy to ale stočí na maličkou zapadlou silničku, která vede někam do lesa, místo toho aby jel normálně po hlavní, znejistím ještě víc. A sakra. Tak nás tady okradou, nebo znásilní. Nebo oboje. Koukám na Omara, ten zachmuřeně sleduje GPSku a ujišťuje mě, že možná přece jen jedeme správným směrem, že tahle malá cestička na konci končí na hlavní, i když není jediný důvod, proč to takhle objíždět. No jo, tak stáhnu půlky a čekám, co přijde.
Po nějaké době naprosto nepochopitelného motání se maličkými uličkami a polňačkami se opravdu vyloupneme na hlavní a začneme konečně následovat náš směr. Uklidňuju se zíráním na šipečku pohybující se po mapě a napjatě doufám, že už nikam neodbočíme.
Naštěstí už jsme nikam neodbočili, a i když byla zrovna tahle noc nepochopitelně studená (i když normálně se tu nedá ani v noci spát), tak jsme se asi po třičtvrtě hodině stáli prokřehlí před naším barákem, dávali tisícovku za tuktuk a těšili se do postele. Home, sweet home.
