Ráno vstávám brzy, abych si vychutnal den. Jdu se projít k jezeru, trošku si zacvičit, a po dobré snídani, která tentokrát nebyla pálivá vůbec (zapamatovali si můj výraz z předchozího večera, takže to pro teď udělali „no-hot“), jsem se pustil do psaní deníku. Nějak jsem se rozepsal, takže než jsem skončil jeden den, už bylo téměr poledne. Dnes jsem toho neměl moc v plánu, akorát se na večer dostat do Galle. Dasuna (můj project leader) mě už několik dní nahání, kde jsem, a jestli se dostanu do Galle (kde má být můj dobrovolnický projekt po následujících 6 týdnů) o den dříve, protože mají pro nás brzy ráno prý připravený speciální projekt. Tak jsem se teda nechal přesvědčit, protože jsem nevěděl o ničem zajímavém po cestě, na co bych měl ještě dostatek času vidět, takže jsem počítal jen s cestou busem.
Jeden místňák mi ještě poradil, že se mám podívat do Kudawella na Blow Hole (a ne, není to nic sprostého, jestli to někoho napadlo), což by mělo být cestou. Pak se možná stavím v Matara, omrknout tamní surfové spoty, protože je to tam prý bájo.
Tak jsem nasedl na bus, a jel se podíval do Kudawella. Po dlouhé cestě se sluchátky v uších a pocíťování nepřímé závislosti mezi vzdáleností k pobřeží a zvyšující se teplotou, jsem zůstal stát na hlavní silnici pár km od Kudawella. Neměl jsem náladu se hádat s tuktukáři, tak jsem těch pár km vyrazil po svých, i když bylo teda strašné vedro. Po nějaké době jsem se dostal k oné bájné Blow Hole, za jejíž vidění chtěli opět místňáci (jak jinak) zaplatit (a jak jinak, než za turistickou desetinásobnou cenu). Tak jsem se tam vyšplhal a čekal co uvidím. Jednalo se o přírodní (tuším) úkaz, kde na skalnatém pobřeží je ve skále štěrbina, která je zakončena malou dírou (opravdu se nejedná o nic sprostého), a když jsou dostatečně velké vlny, tak jak se ženou tou štěrbinou, tak díky tlaku vody, která se nahrne do malé díry všechno vystříkne a připomíná to takovou přírodní fontánu. Jenže to musí být velké vlny. A když jsem tam byl, tak žádné velké nebyly. Takže nic moc, no.
Po návratu na hlavní silnici jsem chytil bus do Matary. Mimochodem, úplnou náhodou jsem zjistil, že kamarád, co už má proježděnou Srí Lanku křížem krážem (zdravím Dane) a se kterým jsem byl před 5 lety poprvé surfovat, tu má zrovna taťku (se kterým jsem jel tenkrát taky), a úplnou náhodou je zrovna teď v SK townu, kolem kterého mám taky úplnou náhodou cestu kolem (protože je poblíž Matary). Takže proč se nepotkat, že jo.
Když jsem dorazil busem do Matary, hned jsem se šel projít podél oceánu, protože to prostě miluju, a protože už jsem oceán neviděl víc než rok. Po chvilkce jsem dorazil do SK townu. To je taková malá „surfová vesnička“ s parádním secret spotem na surfování. Má parádní vlny, a je to vhodné i pro začátečníky, protože je to na písku a dno klesá dost postupně, takže se člověk tak nenadře při pádlování na line up. A co je vtipné, potkáte tady opravdu hromadu Čechů. A tak jsem nelenil, a za 300 rupií si na hoďku půjčil na pláži prkno, a po 5 letech si na něj zase stoupnul.
No, co vám budu povídat, bylo to úplně marný. Fyzička, stabilita i všechen skill za poslední dobu dostal pěkně na frak, takže jsem si nesjel ani pěnu. Vlny byly navíc dost velký, tak jsem se tam tak postupně topil, snažil se udržet nad hladinou a rozhýbával moje zesláblá ramena, kvůli kterým jsem měl problém se i na ten line up dostat. I tak jsem z toho měl radost. Ale hodina mi fakt stačila. Tak snad to tady za ten pobyt trošku doženu…
Po surfování jsem se sešel s Davidem (taťkou Dana) na rychlý pokec a rice & curry. Bylo to fakt super zpestření, takhle se v zásadě náhodou potkat s někým známým v naprosto cizí zemi. Ale už bylo dost pozdě a mě ještě pořád čekala cesta do Galle, takže jsem po večeři rychle vyrazil chytit tuktuk na autobusové nádraží, a busem do Galle. Ale to jsem netušil, do jakého autobusu jsem to nastoupil…
Řídil ho totiž Stevie Wonder (a teď odkazuju na písničku od Kabátů, kdo nezná, pusťte si ji). No, musím říct, že to byla nejšílenější jízda mého života. Na jednu stranu jsem si tak akční jízdu užíval, na druhou stranu jsem se už trošku bál o život. Ale to asi nebylo nic proti tomu, jak se museli bát motorkáři a tuktukáři co s ním měli tu čest. No prostě týpek, co si hrál na krále silnice. Měl naprosto absolutní přednost přede vším, prostě právo silnějšího. Takže když mu někdo stál v cestě, tak to prostě vzal do protisměru. A to, že tam někdo jel, ho moc nezajímalo, řešil to klaksonem. Stejně tak při braní zatáček do kterých neviděl, používal místo brz klakson. No, docela šílenost. Když jsem vystoupil, na jednu stranu jsem si říkal, že to byl docela akční zážitek, na druhou stranu jsem byl rád, že jsem to přežil.
V Galle jsem pak vedle blikajícího a vyhrávajícího buddhy čekal, až mě autem vyzvedne můj teamleader, kterého jsem ještě neviděl. Bohužel jsem ho v té tmě téměř neviděl, ani když zastavil a mával na mě z auta (ano, narážka, ale nemá být rasistická, to je prostě fakt, prostě je trošku snědší, než ostatní). V autě jsem se seznámil s mým novým kolegou na projekt. A taky mě čekalo trošku vystřízlivění. Zaprvé jsem zjistil, že z naprosto famózního popisu práce „sázení korálů“ nic nebude, protože v popisu práce bude akorát si o nich něco zjistit, a pak o tom mluvit před dětmi. Zadruhé jsem zjistil, že na projektu nás není 7, jak mi bylo původně sdělováno, ale budu tam pouze s jedním dalším člověkem, který se pořád tváří zamračeně a téměř vůbec nemluví. No to bude něco.
Přijíždíme do poměrně luxusně vybaveného domu (alespoň na poměry Srí Lanky). Po příjezdu dostáváme opět typický srí lanský čaj (černý čaj s mlékem, brutálně přeslazený), banány (takové vtipné maličké, takové k nám nedovážejí) a sušenky. Asi půl hodiny sedíme v přízemí a čekáme, co se bude dít. Začínám usínat, je poměrně pozdě a cesta mě docela vyřídila. Pořád se nic neděje, tak se nesměle zeptám, na co čekáme. Odpověď je prostá: „Na nic“. Chvíli se snažím v hlavě uspořádat, co se tady sakra děje, a proč sakra čekáme na nic. Tak se o něco směleji zeptám, jestli teda můžeme jít spát. „No samozřejmě.“, načež se hostitel zvedne a odvede nás do druhého patra. Oproti prvnímu luxusnímu podlaží je to druhé o poznání prostší. Dovedou nás do pokoje, kterému vévodi pouze dvě jednoduché postele, stojany a malý stolek. Po tom, co se posadíme na postel, se pod námi postel propadne. Zjistíme, že rošt tvoří pouze poskládaná prkna, z čehož jedno z nich je kratší než postranní lišty, takže propadává skrz. Když se to snažím s hostitelem řešit, přinese mi jiné, které naopak přečnívá, takže vytvoří na posteli vyvýšeninu. No paráda. Díry v moskytiéře se řeší tak, že se moskytiéra přeloží, aby díry nebyly vidět. Taky řešení… Loučí se s námi se slovy, že máme vstávat za 5 hodin s tím, že pro nás mají připravený speciální program, ale neřeknou nám co. No to ještě bude sranda…