Ráno jedu na potapečskou lekci do Unawatuna. Jsem rád, že se tam nakonec vůbec dostanu. Nejdřív zjistím, že nejede vlak, protože úplněk je pro buddhisty velký svátek, takže je všude zavřeno. Potom mi zase nefunguje GPSka, takže z autobusu vystoupím v předchozí vesnici. A když se tam konečně dostanu, začnu se zapisovat do úplně jiné potápečské školy, protože všechno se tam jmenuje Unawatuna Diving School. Nakonec ale dorazím a zkušební lekce může začít.
Nejdřív mi rychle vysvětlí základy přístroje, pak si v mělké vodě zkouším dýchání pod vodou, komunikaci, i to, jak hluboko pod vodou z brýlí dostat vodu (to by mě třeba v životě nenapadlo). Ani ne za hodinu už zastavujeme člun na otevřené vodě a jdeme do vody. Celou dobu mě můj instruktor vede, takže v zásadě nemusím skoro nic dělat, jenom dýchat a koukat se okolo. Je to zajímavý pocit. Normální zvuky ztichnou a slyším jenom bublání vody a vlastní dech. Úplně jiný svět. Viditelnost není nic extra, tak 5 metrů. Jsme sice na korálovém útese, ale dneska je tu jenom pustina. Později jsem se dozvěděl, že ještě před pár lety to tady bylo plné života a korály hrály všemi barvami. Dva roky zpátky ale z ničeho nic kompletně všechno pomřelo. Prý hlavně kvůli tomu, že se oteplilo moře, což korály nepřežily. A tak plaveme zpustošenými planinami plnými bilých mrtvých korálů.
Nejdřív se cítím docela v pohodě, ale jakmile se potopíme trošku niž, začínají mě docela bolet uši. Zkouším vyrovnat tlak. V pravém uchu lupne a je to v pohodě, levé pořád nic. Mezitím se potápíme hlouběji a hlouběji. V levém uchu pořád nic, ať dělám, co dělám. Začíná to být nesnesitelné. Po chvíli mě už bolí půlka hlavy, čelist a všechny zuby. Ukazuju, že tohle fakt není moc dobrý, tak že ať jdeme nahoru. Místo toho se mi dostane odpovědi, ať radši vyrovnám tlak. Tak to zkouším znovu. Lehce to povolí, ale ne o moc. A tak se kousnu, a doufám, že to třeba přejde.
No, trošku se to přece jen postupně zlepšilo na snesitelnou úroveň, i když jsme se potápěli čím dál hlouběji. Pustinu semtam obzvláštnily nádherné pestrobarevné rybky, které občas propluly kolem, tak alespoň něco zajímavého. Taky jsme viděli jeden malý vrak lodi, to se mi docela líbilo. Ale stejně jsem byl rád, když jsme se po hodině dostali zpátky na hladinu. Bolela mě hlava, nohy jsem měl od ploutví odřené, ale na lodi mi to moc nepřidalo – z vln mi začlo být ještě pěkně nevolno od žaludku. Už abychom byli na břehu. No, zkušenost zajímavá, jsem rád, že jsem to zkusil, ale že bych teď chtěl vypláznout 200 dolarů za 3 denní kurz (což jsem původně plánoval), zas tak dobré to nebylo. Možná to zase zkusím někdy jindy, a třeba když si na to tělo zvykne a bude i něco zajímavějšího k vidění, nemusí to být ve výsledku tak špatné. Ale zase už můžu říct, že jsem byl 10 metrů pod vodou.
Po kurzu jedu zpátky do Matary, kde nás lidi z Aiesecu pozvali na rozlučkový oběd do Indické restaurace. Jídlo bylo moc dobré, poprvé jsem osobně viděl koordinátorku Aisecu na Srílance (se kterou jsem měl akorát vstupní pohovor). Bylo to fajn, ale já si to moc neužil, protože mi bylo pořád neskutečně blbě, třeštila mě hlava a jediné na co jsem myslel, že si chci jít lehnout. A tak když konečně dojíme, rozloučíme se a dostaneme každy dárek na rozloučenou (pěkný obrázek se slony), tak jsem fakt rád. Než dojdeme na barák, tak se to ale konečně zlepší, a tak konečně jdu vyřešit letenky a víza do Vietnamu, kam bych měl letět asi za 4 dny.
