Ráno jsme vyrazili do Peradeniya, podívat se do královské botanické zahrady. Místo našeho hostelu jsem strategicky vybral právě mezi Peradeniya a Kandy, abychom stihli oboje. Po kratší cestě busem a zaplacení pár typicky turistických tisícovek, jsme se ocitli v přenádherné zahradě.
Slovy se to ani nedá vystihnout, tak sem dneska dám alespoň víc obrázků. Každopádně to za ty peníze fakt stojí, je to opravdu nádhera. Na téměř 60 hektarech tady mají přes 4000 různých druhů rostlin, keřů, palem, bambusů, stromů, kytek, prostě všechno na co si vzpomenete. A všechno je to pěkně udržované, a krásně zelené. Prostě pastva pro oči.
Tak se tak procházíme, obdivujeme stromy s obrovskými kmeny, vysoké bambusy, překvapeně sledujeme různé divné plody, co se na stromech vyskytují (Třeba takový lončatník guyanský, přezdívaný poměrně výstižně „strom dělových koulí“) a nebo se pousmíváme nad paletou různých druhů trav. Užíváme si výhled na obrovský trávník s širokým fíkovníkem uprostřed, a sledujeme opičky, jak se honí ve stínech stromů.
Když se zrovna procházíme palmovou uličkou, všimnu si obrovského hejna černých ptáků, co nám létají nad hlavami a vyluzují hlasité pištivé zvuky. Po chvíli si všimnu, že ti ptáci mají nějaký divný tvar. A oni to jsou netopíři! Za bílého dne! A tolik! No, kdo to kdy viděl.
Ani celé dopoledne nám nestačí na projití celé zahrady, ale už jsme utahaní a tak se rozhodujeme prohlídku zakončit a vyrážíme do Kandy.
Tentokrát bookuju hostel na správné datum u již ověřené super rodinky v J Hostelu, a jelikož je to poměrně blízko centra, tak se tam rovnou stavujeme, abychom si odložili věci.
Po menším chillu na terase a vypití čaje vyrážíme na obhlídku města. Už vím, že centrum města je hlučné a špinavé, tak nás rovnou vedu na vyhlídku ze silnice nad městem. Jelikož nám už vyhládlo, stavujeme se v restauraci po cestě, a i když je tam obsluha neskutečně pomalá, dokážeme jí to odpustit, protože nabízejí zápaďácká jídla.
Musím vám říct, že i když mi srílanská kuchyně první týden fakt chutnala, po druhém týdnu už mi to začlo dost lézt krkem. Ono to totiž není jako u nás, kde máme většinou snídani, oběd a večeři rozdílnou, a navíc je kuchyně v zásadě mezinárodní – je skoro až těžké najít českou restauraci. Tady naopak všechny restaurace mají místní jídlo, a ve všech vaří v zásadě to samé (jiná jídla jsou jen v dražších restauracích pro turisty). Téměř vždycky je to rýže, i když někdy se dá pořídit i smažená placka (rotti), a ke snídani občas dávají tenké nudle (tzv. string hoppers). A k tomu nějaká omáčka, typicky pálivá (kari a/nebo chili) a dá se objednat i kuře (které v jídle většinou spíš není než je) nebo ryba. Případně ještě mají dhal curry, což je taková omáčka z čočky a curry. No, a když si chcete vzít něco na cestu, je to to samé, ale zabalené ve fritovaném těstíčku, které je často nasáklé olejem. Jako neříkám, že vaří špatně, ale vzhledem k jejich výběru koření to (alespoň mě) chutná většinou dost stejně. A tím, že to samé jím ráno, k obědu i k večeři, tak už mi to začíná lézt krkem. No, třeba si na to časem zvyknu, ale teď jsem rád, že jsem si konečně mohl dát normální sendvič.
No, každopádně po tom, co nám po asi půl hodině obsluha konečně přinesla zápaďácké jídlo jsme se do toho všichni s chutí vrhli. Sice to nebylo úplně jako doma, ale pořád to chutnalo rozdílně od místňáckého jídla, a to nám stačilo. Ale už si dokážu představit jak se asi cítí číňan, když si objedná v čínské restauraci v česku.
Po obědě jsme vyrazili na vyhlídku, užít si pohled na jezero a buddhistický klášter. Zaujalo mě to, že tady často buddhistické chrámy nejsou zas tak honosné (i když některé ano). Na to, že jsme se koukali na „Temple of the tooth“, kde by měla být ukrytá nejsvatější buddhistická relikvie, tak jsem čekal něco honosného. Místo toho jsem měl problém mezi ostatními baráky najít, kde to vlastně je.
Když už jsme byli na kopci, zjistil jsem, že poblíž by měl být Helga’s Folly Hotel, o kterém jsem slyšel už od více lidí, že stojí za to, tak jsme se tam vyrazili podívat. Sice chtěli za prohlídku interiéru 3 dolary, ale bylo to poměrně zajímavé. Hotel, co trošku připomíná strašidelný dům, plný naprosto bizardních dekorací. Bylo to zajímavé, ale nevím, jestli bych si tam užil noc – obzvlášť za ty peníze. Ale zaujalo mě třeba, že jídelna, která by jinde sloužila pouze jako dekorace, tak tady opravdu sloužila pro hosty.
Po prohlídce běžíme k jezeru, abychom se šli podívat do slavného chrámu Buddhova zubu. U vstupu do hlídaného areálu tam však ochranka odmítá pustit naší muslimskou kamarádku Dewi, pravděpodobně kvůli džihábu. A tak po jejím nabádání, ať jdeme bez ní, slibujeme, že se vrátíme co nedříve a vyrážíme bez ní. Když vidíme ty obrovské fronty, komplikace s ukládáním a vyzvedáváním bot a nutnost platit vstupné, přejde nás chuť se tam jít podívat. Tak jen rychle oběhneme areál, jestli je tam něco zajímavého, zkoukneme buddhisty při jejich pravidelné modlitbě a zase frčíme pryč. Chceme totiž ještě stihnout výhled na západ slunce z kopce za městem, ze kterého se tyčí obrovský Buddha.
Když se konečně vyškrábeme na kopec na druhém konci města, bohužel už slunce zapadlo. I tak se rozhodujeme jít k Buddhovi. Moje naivní představa, že je to jen socha na kopci kde jinak nic není, padá, a tak platíme další rupie za vstup, kupujeme kokosy a vyrážíme na vyhlídku u buddhy.
Vyhlídka docela pěkná, ale zpoza zábradlí a mezi ostatními turisty to není ono. A tak hledám, jestli by se někam nedalo přelézt, odkud by byl lepší výhled. Nakonec se mi podaří najít místo, kam se dá vylézt až vedle Buddhy, a tak tam s ním felíme a užíváme si pohled na noční město.
Vyrážíme až ve chvíli, kdy se na nás rozeřve nějaká konzervativnější buddhistka, co si to dovolujeme tam lézt, a že svatého Buddhy se nikdo nesmí ani dotknout, natožpak po něm šplhat. Svoje protiargumenty, že po něm nešplháme ale sedíme jenom na pedestálu vedle něj, a taky to, že pro ni muselo být dost těžké se dostat na vyhlídku, když schody vedou přímo vedle Buddhy a ona se ho nemůže ani dotknout (z jedné strany je zábradlí, z druhé strany socha), si nechávám pro sebe, a se smířlivým „Pardon, omlouváme se, to jsme nevěděli“ se začínáme sbírat. Stejně už je zima.
Dole potkáváme onu pani, jak nás žaluje obsluze, tak se raději rychle klidíme z areálu a míříme přes město do hostelu. Cestou se ještě zastavujeme v Muslim Hotelu na parádní večeři (mnohem lepší než včera), já si dávám úplně dokonalé čokoládové rotti a k tomu zmrzlinu s ovocem, a pak už do hostelu a spát.
