Den 3 - Menší procházka

Po dlouhém spánku a parádní snídani jsme se sebrali a nasedli na dlouhou cestu vlakem do Ella. Během předchozího dne se mi zjevil nápad začít psát blog, a tak jsme tuhle cestu využil k tomu, abych to nějak odstartoval.

„Cesta do neznáma.“, ozve se za mnou. A sakra. A já tak naivně doufal, že když jsem v cizí zemi, kde každý druhý neumí ani anglicky, takže česky si můžu psát co se mi zachce, aniž bych se bál, že mi to někdo bude číst přes rameno. „To je tvůj blog? Môžem sa pozrieť? Ja tiež píšem blog, jednu dobu som bola jedna z najsledovanejších bloggerek na Slovensku“, ozve se mi za zády. A tak jsem hodil rychlou řeč se Silvií Puchovskou, bloggerkou a nomádkou, co taky cestuje a objevuje svět po vlastní ose.

Plán měl být dojet do Ella, ale protože jsem měl od kamaráda tipy na místa, která mimo město a náhodou ve směru příjezdu vlaku, opustil jsem své dva nově získané kamarády a vyskočil jsem už o dvě stanice dříve v Heeloya, že si to pěkně projdu pěšky. Na nádraží ke mě začal mluvit místňák, a potom, co jsem mu řekl, že se plánuju vydat pěšky k vodopádům a Ella rock, tak mi začal nabízet (ovšemže) tuktuk. Zocelený předchozími zkušenostmi a přesvědčením, že místňákům se nedá věřit, jsem si pevně stál za tím, že půjdu pěšky. „Ale vždyť je to 20 km, to nemůžeš ujít!“. Ukazuju mu na mapě, že je to sotva 7, a to že se dá. „No jo, ale tohle zelený je džungle! Tam sám nemůžeš, víš jak je to hrozně nebezpečný?“. Trošku znervózním, ale „místňákům se nedá věřit“, takže beru batoh a vyrážím na pěší tůru směr shluk vytipovaných míst od kamaráda, která jsou za Ella.

Po delší cestě po porádně klidné silnici, odvážném průchodu „džunglí“ (prostě les) se objevím u malé chaloupky v lese. Cesta pokračuje kolem chalupy, tak jdu dál za nosem. Po pár vteřinách si uvědomím, že někomu procházím zahrádkou. V tom na mě začne mávat místní babička, co mi toho ale anglicky moc nepoví. Snažím se pantomimicky naznačit (Activity mě vždycky bavily, a tady máte dovoleno používat i zvuky, není to paráda?) vodopády, ke kterým mám namířeno. Neznámá žena chvíli rozhazuje rukama a pak ukáže na cestu, odkud jsem přišel. Hmm, tak asi neuhádla, co myslím, holt body nedostanu. Čas na kolo vypršel a já se rozhodl vydat se dál její zahrádkou, protože „místňákům se nedá věřit“ a radši jsem svěřil svůj osud do ruky elektronické mapy a GPS navigace.

Jenže po pár minutách jsem zjistil, že jsem mimo i podle GPSky. Hm, sakra, tak tohle nevyšlo. Jdu tedy zpátky, potkávám stejnou paní, a pantomimicky se omlouvám a naznačuju, že teď jí budu věřit, jestli by mi neukázala cestu k vodopádům. Ona tedy že jo, a v tom mi ukázala na houští směrem, kterým by se tak asi mohly vodopády nacházet. „Sakra babi, já ale nejsem letadlo, já potřebuju jít po cestě!“ pomyslím si v duchu, a dál se snažím vysvětlit, že ale potřebuju najít cestu, kterou se tam dostat. Ona ale dál vehementně ukazovala do křovisek pode mnou. Tak jsem se vrhnul ze srázu, že teda půjdu směrem kterým ukazuje, a až se otočí, tak se zase vrátím, aby se neurazila.

Prodírám se stromy a okujuju, jestli už nezmizela. Ne, pořád stojí na srázu a huláká na mně. Prodírám se tedy houštím dál, abych zmizel z dohledu. Pak si všimnu, že ukazuje na vedlejší houští. „No tak dobře, půjdu teda támhle, ale tam prostě žádná cesta není, babi!“. A v tom uprostřed téměř neprostupného křoví uvidím náznak cestičky. Zkontroluju mapu, a zjišťuju, že i podle mapy je to správný směr a tady někde by měla být cesta. Děkuju tedy babičce, říkám si „Hm, tak některým místňákům se přecejen dá věřit.“, a prodírám se dál směrem, kterým by se měla vinout cesta.

O hodinu později, po tom, co párkrát zabloudím a pochybovačně se vydávám do různých směrů, kam by měla cesta, která neustále mizí, pokračovat, se ocitám u řeky.

Parádní koupačka u malých vodopádů v brzkém odpoledni fakt bodne. Po tom co se vydám na cestu po řece dolu, abych viděl slavné Rawana Falls, mě zavolá parta místňáků, ať se jdu koupat s nimi. No tak dobře, proč ne, tohle jezírko vypadá líp, než to nahoře. Po další koupačce s místňáky zjišťuju, že k Rawana Falls už se nestíhám dostat, pokud se tedy chci ještě vracet na kopec a přejít do Ella přes Ella Rock, kterou chci taky vidět. Ale co, stejně je to prý hrozně turistické místo, a to já nemám rád. Beru tedy batoh na ramena a škrábu se zpátky na kopec, ze kterého jsem před pár hodinami seběhl.

Od té doby, co se místňák na nádraží chytal za hlavu, když jsem mu řekl, že se sám vydávám do džungle, jsem se měl na pozoru. Pořád jsem očekával, že na mě vyskočí nějaké zvíře nebo tak něco. A mé obavy se naplnily. Ale fakt jsem nečekal, že to bude agresivní pes nějaké šílené paní, vlastnící hotel na kopci. Zrovna jsem šel okolo cedule, kde psali, že nabízejí ubytování. Branka otevřená, nikde nikdo, tak se jdu zeptat dovnitř. Chvíli jdu po tiché pěšině, v tom se na mě zpoza křoví vyřítí pár zběsilých psů. Ok kluci, tak se zase uklidním. Stojím klidně a čekám, že se zastaví a budou jen otravně štěkat. Jenže to nebyl jejich styl. Po dvou štěknutích se po mě začali vrhat. Začal jsem couvat, ale to je moc neodradilo. Tak jsem vzal nohy na ramena, a v tom vidím, jak se jeden z nich po mě vrhne a jentaktak mine moje lýtko. Druhému se podaří zakousnout do ručníku, co se mi zrovna suší na batohu. Vypálím takový sprint, jako nikdy. Honí mě ještě dobrou stovku metrů od branky, ale nakonec mi dají pokoj. Po chvíli vyleze ta šílená paní a začne se ptát co tam sakra chci, a že tohle je soukromý pozemek. Tak se jí snažím ve vší slušnosti vysvětlit, že tam jaksi mají napsáno, že nabízejí ubytování. Tak jsem se dozvěděl, že ubytování je za tak nechutnou cenu, že to ani nestálo za ten zážitek. Ale jak to zjistit bez toho, aniž by se do mě chtěla zakousnout smečka psů, to jsem se nedozvěděl. No, už chápu, proč se místňáci bojí do džungle, člověk tam může narazit na fakt zběsilá zvířata…

Pak už jsem pokračoval dál na Ella Rock. Výšlap to byl slušný, než jsem vylezl na vrchol, tak jsem se mohl jít koupat znovu. Ale výhled ze skalky na Ella Rock naprosto dechberoucí.

Jelikož už Slunce téměř zapadlo, vyrazil jsem rychlým tempem z hory dolů do Ella, aby se ještě nestalo, abych v místních lesích bloudil po tmě, kdo ví, co by tam na mě ještě vyskočilo… Asi tak po 15 minutách rychlé suverénní chůze, kdy už se smrákalo a já si byl naprosto jistý, že jdu správným směrem jsem zjistil, že správným směrem nejdu. A tak když jsem se po půl hodině vrátil na původní místo a vyrazil opravdu správným směrem, už byla téměř tma. Začal jsem se motal v malých cestičkách, které se křižovaly tam a sem, a začínal jsem tak trošku bloudit. Naštěstí pro mě se to samé stalo i nějakým dalším turistům. A naštěstí pro nás pro všechny je si tam odchytil nějaký místňák, a vedl je dolu. Tak jsem se nenápadně vetřel do skupinky a byl jsem rád, že už tam bloudit nemusím…

Po delší cestě po kolejích v noci (což má taky dobrou atmosféru), během které jsem si stihl zabookovat hostel na druhém konci města (mobilní internet je geniální věc) a hodině a půl další chůze jsem konečně dorazil na můj nově zabookovaný hostel Hipster’s hideout. Geniální místo a fakt pěkné místo, ještě za ty peníze. A týpek, který to vedl, byl taky naprostý pohodář. Pokecal jsem tedy trochu s místňákama, trochu s Finkou, co taky cestovala po Srí Lance, a vydal jsem se na kutě. Ráno jsem plánoval vstát v 5, abych stihl vyběhnout na Little Adam’s Peak a stihnout východ Slunce…