Po parádní snídani na hostelu jsme přemýšleli, jestli ještě někam dopoledne nevyrazit, protože vlak nám jel až po dvanácté. Nakonec se nikomu už nikam nechtělo, tak jsem šel obíhat krámy, abych sehnal baterky do foťáku, které mi už několik dní chybí.
Odpoledne vyrážíme na vlak. Raději trochu s předstihem, abychom tam byli včas a stihli zabrat místa na sezení, čeká nás dost dlouhá cesta. Vyrazili jsme dost natěsno, tak doklusáváme, abychom tam opravdu byli dřív, než vlak. Naštěstí to stihneme. Jdeme se připravit na místo, kde očekáváme dveře do druhé třídy, abychom tam byli co nejdříve, a čekáme na vlak. Už má jet. 5 minut. Nic. 10 minut. Nic. 30 minut. Nic.
Se skoro třičtvrtě hodinovým zpožděním na nádraží konečně dosupí vlak, a už zdálky vidíme, že je nacpaný k prasknutí. Lidi se začnou cpát dovnitř s takovou vervou, že vystupující ani nemají možnost vylézt ven. Na sedačky můžeme zapomenout. Sakra, vždyť my se do toho vlaku ani nevejdeme! Snažíme se procpat davem, ale moc se to nedaří. Záblesk naděje – na konci vlaku jsou ještě dva vagóny, kam to vypadá, že se moc lidí necpe. „Hej, rychle, támhle je ještě volno!“ Opouštíme naši vydobytou pozici a běžíme ke vzdálenějším vagónům. Uff, je to 2. třída, tu máme koupenou. Vtrhneme dovnitř, dokonce i místa k sezení, to je podezřelé… A už se k nám valí průvodčí a ptá se, jestli máme koupené místenky. „Nemáme, můžeme si je přikoupit teď?“ „Ne, nemůžete, ty se musí kupovat dopředu.“ Ještě chvíli to zkoušíme, ale průvodčí už nás vystrkuje z vlaku, tak není jiného zbytí. To jsme se teda nechali nachytat.
Vlak už se pomalu rozjíždí a my teprve běžíme k houfu lidí, kteří jsou ještě na nástupišti a snaží se dostat do vlaku. Nelítostně se cpeme dovnitř – na to jsou už tu beztak zvyklí. Nakonec se nám podaří dostat se do vlaku, ale nejen že to znamená, že teď budeme minimálně 5 hodin stát, ono se ani stát v tom vlaku nedalo! Člověk neměl ani prostor na to někam umístit dvě chodidla, nehledě na tom, že jeho intimní zóna byla narušena asi tak 5 lidmi tlačící se na něj ze všech stran. No, tak to bude jízda…
Po delší náročné cestě, kterou jsem se snažil ukrátit čtením knihy a neregistrováním okolí se nám podařilo dostat se do Colomba, kde jsme potřebovali přestoupit na další vlak. A ony sice vlaky v Colombu běžně stojí půl hodiny a čekají na další spoje kvůli přestupům, kvůli našemu zpoždění to ale vycházelo na nějaké tři minuty. Vybíháme z vlaku na nástupiště, kde stojí asi 10 různých vlaků. Snažím se někde odchytit průvodčí, ale nikde nikdo jako na potvoru není. Vybíhám po schodech podívat se na tabuli odjezdů. Všechno je jenom v sinhálštině. Dopr…, teď už to má odjíždět, snad to bude mít zpoždění. Vytipovávám si nejbližšího místňáka co vypadá, že bude umět anglicky a hned na něj „Gól! Gól!“ (Tak se u nich vyslovuje Galle). Chvíli na mě nechápavě čučí, a pak řekne „Golí?“. Očividně to tu každý vyslovuje úplně jinak. Ukáže na vlak a mě nezbývá, než mu věřit a doufat, že se nespletl. A tak utíkáme do vlaku. Na nástupišti se snažíme ještě u kolemjdoucích ujišťovat, jestli to opravdu jede tam kam má, a běžíme do předních vagónů do 2. třídy. V tom vlak zatroubí a začne se rozjíždět. „Sakra, dělejte, 3. třída!“ Naskakujeme do nejbližších dveří už rozjetého vlaku a doufáme, že to nás všech šest stihne. A sakra, kde je Omar! „Omar! Omar!“ řve Johnny na celý vlak. Sakra, ztratili jsme ho. Naštěstí si po chvíli všimneme, jak na nás mává z druhého konce vagónu. Uf, stihli jsme to.
Když konečně dorazíme do Galle, rozhodneme se to zapít pár pivky. Nakoupíme je, ale nejdřív si jdeme dát večeři – rozhodujeme se pro pizzu, protože srílanské jídlo nám všem už/ještě pořád leze krkem. A jelikož se nám nechce čekat s pivem do baráku, a na veřejnosti se tu alkohol pít nesmí, přelýváme si pivo do fastfoodových kelímků od coly a vykračujeme si k nádraží.
Doma ještě si ještě podruhé připijeme na to, že jsme tu cestu přežili a jdeme spát.
