Vstup do nového dne… I když těžko říct, vnímání nového dne je tu poněkud relativní, protože z mého pohledu se celá noc ztratila do té chvilky, kdy já měl ještě na hodinkách 7 večer a spát se mi nechtělo, až do té chvíle, kdy jsem přistál na letišti v Kolombu a už se začínalo rozednívat. Nevadí, jeden den beze spánku se nějak přežije. Vycházím z letadla a očekávám kulturní šok. Zatím nic, jen všichni jsou trošku přičmoudlí. Od prvního momentu jsem si zažil jednoduchou poučku, co povětšinou funguje: světlý = turista, tmavý = místňák.
Zařizuju všechny potřebné věci podle rad pana interneta. Za poměrně směšných 1500 Rs. kupuju SIMku s 13 GB LTE dat, vybírám peníze z bankomatu (do směnáren prý ne e). Další z rad byla nenechat se napálit tuk-tukáři, co budou čekat před východem z letiště a budou mě přemlouvat, ať s nima jedu za nehorázně přemrštěné ceny. Obrněn připraveností se odhodlaně pouštím z letiště, najít nejbližší autobus do Colombo Fort.
Ono totiž letiště není přímo v Kolombu, ale kousek nad ním. Zároveň z toho co jsem slyšel o Kolombu, tak jsem se tam nechtěl zdržovat déle, než je nezbytně nutné, ale raději vyrazit rovnou do vnitrozemí, konkrétně do vychvalovaného městečka Kandy, a to ideálně vychvalovanými vlaky. A ten vlak jel právě z Colombo Fort.
Tak tedy vyrazim ze dveří, a je to tak. Do pár vteřin si to ke mně hrne týpek, a ptá se kam jedu. Tak slušně odpovídám, že jedu do Kolomba, ale že autobusem. Ještě chvíli to zkouší, ale nakonec toho nechá být. Ignoruju asi deset dalších, co na mě křičí přes ulici a snažím se najít autobus. V tom se mě chytne nějaký další místňák, co vypadá, že se jen chce seznámit. Povídáme si anglicky a já si to mezitím šinu naprosto náhodným směrem, protože jsem totálně zmatený, a snažím se najít, odkud asi jezdí autobus. Po pár minutách z něj samozřejmě vypadne, že je tuk-tukář, a jestli bych nechtěl svézt. Říkám mu že ne, že jedu autobusem a pak vlakem. V tom do mě začne hučet, že autobusem a vlakem to bude trvat 10 hodin, a on že mě tam hodí za 2. Na neustálé odmítání nereaguje. Proto zvolím taktiku rychlé chůze náhodným směrem, s tím, že ho snad setřesu. Procházím kolem autobusu, který netuším kam jede, ale tuk-tukář je mi stále v patách. Po chvilce indiánského běhu se mi ho konečně podaří setřást. Uff. A teď kde je ten autobus. Chvíli vyčkávám, až zmizí v davu, a pomalu se vydávám zpátky k autobusu, abych zjistil kam jede. Už už jsem byl u dveří, a v tom se na mě zpoza autobusu vrhne ten samý tuk-tukář a s novým elánem to do mě zase začne hustit. No nic, tudy cesta nevede, najdu si jinou zastávku. Podle místňáků, kteří se mě nesnažili právě obrat, je zastávka autobusu někde „támhle“. Tam vyrážím směrem „támhle“, že tam snad onu bájnou zastávku někde objevím.
Jediné místo na které dorazím je však pěti proudá silnice. Říkám si, že na chození podél silnice jsem zvyklý ze všech puťáků, a tak nesměle vyrazím po krajnici. Po chvíli zjistím, že jde téměř o život. Auta ani tuk-tuky nemají tendenci se ani částečně vyhýbat, pokud však hrozí srážka, alespoň zatroubí, abych měl vteřinu na to uskočit ze silnice. A v tu chvíli to tuk-tukář jedoucí naproti strhne do protisměru, zastaví u mě a ptá se, kam že to jdu. Vzdávám to. Chci se co nejdřív dostat z tohodle blázince. Vezměte mě na nejbližší zastávku autobusu do Kolomba. „Jasnačka. Bude to 500 rupií“. Je mi jasné, že je to minimálně 5 násobek normální sazby, ale nemám sílu se hádat, hlavně ať jsem odtud pryč.
Cesta tuktukem byla zážitek. Teď už čekám na zastávce autobusu. Pár autobusů projelo, žádný nestaví. Nevidím žádná čísla, netuším, kam jedou. Tak si vyhlídnu nějakého místňáka na zástávce, co vypadá, že bude umět ze všech nejlíp anglicky: „Prosím vás, staví tady autobus do Kolomba?“ „Jo jo, staví.“ „A jak poznám, který tam jede?“ „No třeba tenhle.“ a ukazuje na právě projíždějící autobus v prostředním pruhu. Čekám, zda autobus zastaví na zastávce, ale on jede nesměle dál. „No tak utíkejte!“, ozve se zezadu. Tak tedy začnu dohánět právě ujedoušivší autobus. Ten když zahlédne ve zpětném zrcátku běžícího bělocha, hned mu dojde o co jde a přibrzí mi tak, abych mohl nastoupit. Skáču do otevřených dvěří rozjetého autobusu, kam se sotva vejdu, protože ve dveřích stojí další dva lidé. „Jede tenhle bus do Kolomba?“ „Yes, Colombo, yes!“, a už se jede dál.
Jízda autobusem je fakt zážitek. Jestli jste někdy měli pocit, že máte nedostatek osobního prostoru v MHD, tak tohle je ještě o dost jinačí kafe. Pokud máte pocit, že taxikáři v Praze jezdí jako prasata, tak tady budete koukat. A jestli někomu vadí, když se nedodržují předpisy… no, k tomu není co dodat, tady totiž žádné předpisy neexistují. Ale když se odprostíte od všeho, co jste zatím poznali, přestanete se bát o svůj život, budete věřit řidiči, že ví co dělá a pomodlíte se k Bohu, že vás ochrání, začnete si to dost užívat.
Tady v dopravě totiž platí jediné pravidlo. Kdo může, ten jede. Pruhy nehrají roli, žádná přednost zprava, zleva, žádná hlavní silnice nebo omezení rychlosti. Je-li před vámi volno, šlápnete na to a jedete co to dá. Když není, snažíte se tam vecpat, pruh nepruh. Když se tam vecpe někdo před váma a není jiné cesty, tak to zahamptnete. Troubení tu taky má svoji roli, i když trošku jinou, než na co jsme zvyklí z Evropy. U nás to znamená „Co se mi tu motáš ty kreténe, chceš přes držku?!“. Tady to znamená „Pozór, jedůůů!“. Troubí se tu ve chvíli, kdy máte před sebou volnou dráhu, pálíte to o sto šest a dáváte tím ostatním najevo „Bacha, tady jedu já. Je-li ti život drahý, nevjížděj mi do cesty!“, případně „jestli neuhneš, tak tě sešrotuju“. Nutno podotknout, že to samé platí i pro chodce, takže když se na vás řítí autobus/tuk-tuk, nečekejte, že bude zpomalovat, natožpak uhýbat. Přinejlepším na vás zatroubí, jako něžné upozornění „Más vteřinu na rozmyšlenou, jestli chceš ještě žít“. Prostě paráda. Ale jako fakt. Já si to teda nesmírně užíval. Řízení na Srí Lance by mělo být povážováno za adrenalinový sport. A když se na to povznesete, je to fakt švanda.
Po asi dvou hodinách jízdy do asi 20 km vzdáleného města (jako fakt) na mě někdo zařve, že už jsem na místě. Vyskakuju z busu, netušíc, jestli měl pravdu, a kde to vlastně jsem. Zjistil jsem, že v tenhle moment je nejlepší vyhlídnout si nějakého mísťňáka, co vypadá, že by mohl umět anglicky, a nechce mi nic prodat. „Musíte přejít silnici a jít pořád tímhle směrem“. Přejít silnici. To se ti řekne. Je tu sice přechod, ale to tady znamená jen doporučené místo přechodu, nic o tom, že vám někdo dá přednost, nebo vám alespoň přibrzdí. A tak žhavím lýtka a připravuju se na postřehovou hru „dostaň se přes 4 proudou silnici“. Už vím, kde brali inspiraci autoři takové té hry s žabičkou, co musí přejít silnici, aniž by ji přejelo auto.
Kolombo fakt není pěkné město, alespoň ne nic, co by mě lákalo. Hrozně moc lidí, velký provoz, hluk a smrad ze starých a špatně udržovaných motorů. Těším se, až nasednu na vlak a co nejdříve odtud vypadnu.
Naštěstí nádraží nacházím snadno, ani koupit lístek není problém. Na nádraží se už ani sám nesnažím zjistit, který vlak kam jede, ale rovnou se ptám nějakého místňáka. O půl hodiny později už se kodrcám ve vláčku směrem do Kandy, a je to paráda. Žádný velký provoz a vláček projíždí pěknou krajinou. Konečně na chvilku klid. Užívám si výhled z okna a nechávám se za hlasitého cvakání, skřípání a úpění starého vlaku dovézt na místo určení.
Během cesty si čtu průvodce a zjišťuju, že zrovna projíždím blízko kolem místa, kde by mělo být zoo a sloní sirotčinec, kde žije podle informací největší počet slonů žijících v zajetí, a je to prý super podívaná. Vstup sice není nejlevnější (obecně na Srí Lance vstupy na atrakce a do národních parků jsou na poměry Srí Lanky dost přemrštěné, typicky tisíce rupií), ale tak když už jsem tady…
Vyskočím tedy z vlaku už v Rambukkana. Mělo by to být asi 4 km cesty, to by neměl být problém pěšky. Beru do ruky mapu (nebo spíš mobil) a vyrážím směrem za vyznačenou tečkou. Jakmile vyrazím zpod střechy nádraží, okamžitě mě pohltí spalující horko. Sakra, zrovna poledne. Docela to pálí. Ale tak co, je to mnohem lepší, než si nechat mrznout zadek u nás doma, i když je to teda pořád nezvyk. Jakmile přejdu koleje a dostanu se k silnici, rovnou si to ke mně šine další tuktukář. Říkám si, ok, zkusím nabídnout malou cenu a když to vezme, tak si alespoň ušetřím hodinu cesty podél silnice, což tady opravdu není žádný med.
Domlouvám cenu, chvilku se cuká a snaží se smlouvat, ale nakonec souhlasí, že mě vezme do sloního sirotčince Pinnawala. Během cesty se bavíme, umí docela anglicky, vypadá jako sympaťák. Užívám si adrenalinovou jízdu tuktukem v krajině a kolem malých vesniček. V tom od něj přijde návrh. Jestli náhodou nechci se podívat za jinými slony, že tady je to naprd, protože je tam vidím jenom zdálky, a tady jich je sice méně, ale můžu přímo k nim, a podává mi letáček. Na letáčku je povídání o tom, jak se na nějaké malé stanici starají o ohrožené a zraněné slony, pomáhají jim se zmátořit a tak podobně. Vzpomněl jsem si na to, že jsem už na více místech četl, že Pinnawala je sice pěkná, ale hrozně turistická a slony tam vidíte jen zdálky, a že někde poblíž je záchytná stanice, kde se právě o ty slony starají, a může tam k nim jít člověk blíž. To bude asi ono. Tak nakonec souhlasím, mohlo by to být lepší, než platit velké vstupné na turistické atrakci.
Po chvilce dorazíme na místo. Tuktukář mi říká, že si mám jít koupit lístek, a že na mě počká. Ale já nechci, aby na mě čekal! Kdoví, kolik po mě pak bude chtít, když na mě bude hodinu nebo jak dlouho čekat. Říkám, že nechci, ale nenechá se odbít, a už mě vede ke vstupu. Tam se na mě zubí několik Srí Lančanů, kteří mě přivedou ke stolu a obklopí mě. V tu chvíli mi začnou ukazovat svojí nabídku – 15 minut za 2500 rupií, 20 minut za 3000 rupií, 30 minut za 5000,- rupií. Jsem zmatený. O co tady sakra jde? A proč je to tak drahé? Čekal jsem, že na nějaké malé stanici to bude za pár šupů. A proč se sakra platí za nějakých 20 minut? 20 minut čeho? Ptám se, za co se platí tolik. Špatnou angličtinou mi říkají „džangl, džangl, elifant!“. Tlačí na mě ze všech stran, nemám čas přemýšlet. „Hau mač! Hau mač! Tirty minits! Gůd dýl! Elifants!“. Začíná mi to docházet, ale cítím se zatlačený do kouta. Kupuju 20 minut a očekávám co přijde. Doufám, že to nebude projížďka na slonovi. Je to projížďka na slonovi. Nemám sílu se s nimi hádat a chtít po nich vrátit vstupné.
Z několika stran už jsem slyšel, ať si hlavně turisté nekupují projížďky na slonech, protože se ke slonům chovají dost hnusně, často je týrají a kupováním vstupenek se tenhle byznys ještě podporuje. Což jsem nechtěl. Jenže už jsem nedokázal couvnout, tak jsem si to alespoň snažil užít. Ale moc to nešlo. Celou dobu mi ho bylo chudáka hrozně líto. Přivedli slona, který měl kolem krku několikrát omotaný těžký řetěz, takže měl pod tou vahou hlavu pořád skloněnou. Řetězy byly zakončeny pouty, které měl na předních nohách, volné jenom tak, aby mohl dělat malé krůčky. A během celé doby vedle něj chodil děda s tyčí zakončenou velkým hákem, řval na něj povely a pokud slon nedělal to co měl, hák mu zasekával do nohou, aby se pohnul. Ještě mě u toho celou dobu fotili a chtěli, abych se usmíval. Měl jsem chuť jim na to už říct, co si o tom myslím, ale udržel jsem se. Přecejen je to úplně jiná kultura a kdo ví, jak by to vzali. No nic, chudák sloník, promiň mi to…
Tuktukář na mě pořád čekal. Po tomhle jsem už vůbec neměl sílu se s ním hádat, tak jsem mu řekl, ať mě zaveze k tomu slonímu útulku (kam jsem měl původně namířeno), protože to bylo nejbližší místo, kam mě mohl zavést, abych se ho už zbavil. Tam jsem to nějakou dobu rozdejchával. No nic, myslím, že Srí Lanka bude dost kvalitní kurz asertivity, protože odolat takhle silné manipulaci je pro necvičeného žabaře jako jsem já, dost obtížné.
Sebral jsem se, že půjdu zpátky do Rambukkana pěšky, a tam si vezmu vlak, abych se už nemusel bavit s žádným tuktukářem. Šel jsem podél krajnice, ale fakt to bylo trochu o život a šlo to dost pomalu, každých 10 vteřin jsem musel uskakovat do příkopu. O chvíli později mi zastavil další tuktukář. Neměl jsem už energii se s ním vybavovat a přesvědčovat ho, že chci jít pěšky, protože to pak jenom vede na delší rozhovor, že jít pěšky je blbost, a že mám jet s ním. Tak jsem mu řekl, jestli mě tam vezme za stovku (rupií). A jakmile jsem chtěl smlouvat, řekl jsem ne a šel jsem dál. To ho umlčelo, no paráda, konečně něco, co na ně funguje. Po chvíli za mnou přijel, že mě teda za tu stovku vezme. No tak super, ještě lepší, alespoň nebudu muset jít pěšky. Začínám asi trošku chápat, jak to tady chodí. Sice jsem ho musel asi 5x přesvědčovat, že chci opravdu ke vlakovému nádraží a ne nikam jinam, ale jinak cesta proběhla v pohodě.
Po menší procházce městem, kde jsem se během čekání na vlak snažil najít něco k snědku, co by působilo bezpečně poživatelně (nenašel jsem) jsem konečně vyrazil na vlak směrem do Kandy. Přijede vlak, o 10 minut dříve, než je v jízdním řádu. Hmm, jízdní řády tady nemusejí vždycky platit, to už vím. Zkouším obvyklou taktiku, zeptat se místních, jestli tam jede. Ne, nejede. Ok, v klidu si sedím dál, a čekám. O 15 minut později tam pořád stojí ten stejný vlak. Začínám být nervózní, protože se občas z nádraží utrhne skupinka lidí, co nastupují do vlaku. Zeptám se tedy pro jistotu znovu. „Jede tenhle vlak do Kandy?“ „Jo, jo!“. Hm, super, asi to ten předtím nevěděl.
Vrhám se do kolejiště, abych se dostal k vlaku. Přijde mi docela úsměvné, že tady přijede vlak na druhou kolej, ale nastupuje se do něj ze stejného nástupiště, avšak vstup do vlaku je v úrovni perónu. Nikde však nejsou žádné schůzky, člověk musí seskočit z tak metrového perónu do kolejiště, přejít k vlaku, a znovu nastoupit do vlaku pomocí madel a malého žebříčku. Bezbariérový přístup Srí Lankan style. Já jsem měl s 10 kilovým batohem trošku problém, ale je pravda že ty stařenky to zvládaly podobně, možná líp než já. Nu což, jiný kraj, jiný mrav.
No ale abych se vrátil k tomu, že jsem se konečně dostal do vlaku. Pro ujištění se ještě zeptám ve vlaku, jestli tenhle vlak opravdu jede do Kandy. „No, no! No Kandy!“. A sakra, už ani místňáci nevědí, jestli to tam jede nebo ne, to už je fakt v háji. Ha! Na nádraží budka průvodčího s otevřenými dveřmi. Má poslední naděje! Vyskakuju z vlaku a řítím se do budky, abych zjistil, jestli ten právě rozjíždějící se vlak jedo do Kandy nebo ne. „No, no, this no Kandy. Next Kandy!“. Uf. Dobře, pokud někomu věřit, tak zrovna těmhle. Opravdu po chvilce přijíždí další vlak. Po opětovném ujištění u průvodčího, že tohle je opravdu ten vlak do Kandy, nastupuju. Jak to poznají místňáci, to ale fakt netuším. Možná je to nějaký šestý smysl nebo tak něco..
Po nějaké té hodince přijedu do Kandy. Všude hluk, provoz a strašný smrad. Celé město je v oblaku kouře, mám trošku problém v tomhle dýchat. Sakra, to jsem vážně přijel z Colomba do tohodle? Já myslel, že to má být malé město! No nic, vyrážím do hostelu, který jsem si zabookoval během cesty ve vlaku (zlatý internet v mobilu, spasitel všech Srí Lanských cestovatelů!). Nachází se ve strašném krpálu, zapadlý mimo centrum města. Naštěstí – o těch pár desítek metrů výše se už dá dýchat, i hluku ubylo. Vítají mě usměvavá slečna a tak 30 letý týpek s čapkou na hlavě. Uf, konečně ze sebe můžu shodit batoh.
Za celý den jsem měl akorát malý trs banánů, a tak mi ukrutně vyhládlo. Ptám se tedy srí lančanů na tip pro dobré místo na jídlo a rovnou se domlouvám s dalšími dvěmi holkami, co taky zrovna dorazili do hostelu. A tak vyrážíme na jídlo. Cesta centrem města je fakt šílená, přecházet silnice je fakt adrenalin. Jedna ze slečen už má očividně se Srí Lankou zkušenosti, a tak nám ukazuje svojí taktiku. „Prostě musíš jít“. A v tu chvíli se vrhá pod rozjeté auto, které je tak 2 metry od ní. Rychle uskakuje. Tady to nevyšlo. Při třetím pokusu to už vyjde, a rozjeté auto přecijen trošku přibrzdí, abychom mohli rychle přeběhnout silnici. Pomocí této taktiky procházíme městem. Kvůli hluku aut, tuktuků, pouličních prodavačů a stromy, které jsou osídleny stovkami řvoucích krkavců, není slyšet vlastního slova. Nakonec se přecijen dostáváme do restaurace, kde si následně za pár šupů vychutnáme naprosto excelentní jídlo. Moje první srílanské jídlo. Paráda! Fakt tu nevaří špatně.
Po návratu na hostel to jdu rovnou zabalit, i když je teprve 7 hodin místního času. Přecejen jet dva dny téměř beze spánku člověka docela vyřídí…
