Na další den jsem se dozvěděl, že má sice projekt začínat, ale vlastně máme volno, program je až večer. A jelikož jsem si tohle strategické místo vybral mimo jiné i proto, abych mohl chodit pravidelně surfovat, hned první den jsem toho využil. Původně jsem si sice myslel, že zrovna na tomhle místě je hromada surfových spotů na dosah ruky, ale to jsem se bohužel mýlil. Respektive netušil jsem, že doprava je tady tak pomalá, a že ty spoty, co vypadaly, že jsou za rohem, jsou ve skutečnosti dosažitelné reálně tak za 3 hodiny (a pak 3 hodiny zpátky). Jelikož bych chtěl chodit surfovat pravidelně, i ve dny, kdy budu pracovat na projektu, našel jsem si, jaký je úplně nejbližší surfový spot od našeho baráku. A ten je v Hikkaduwa – 4 km pěšky, a pak chvíli busem. Takže snad za hoďku a půl bych tam měl být reálně být.
A tak jsem nelenil, a hned první den jsem vyrazil na spot, hlavně abych zjistil, za jak dlouho se tam reálně dostanu. Můj parťák mě překvapil – na to, že vypadá, že ho nic nebaví, tak když jsem mu řekl, že jdu surfovat, jestli nechce jít taky, tak řekl že jo. A to nikdy v životě nesurfoval. No a tak jsme v 6 ráno vyrazili pěšky do vzdálené vesnice, kde jsme chytili bus co nás měl vzít v plážím. O chvíli později už jsme se vrhali do vln se surfem v ruce. Chvíli jsem se snažil Omarovi vysvětlit jak začít se surfováním, ale jelikož je to vlk samotář, tak jsem ho po chvíli nechal svému osudu, ať si zkouší pádlovat a držet stabilitu, a sám jsem vyrazil do vln.
No, opět to stálo za starou belu, nesjel jsem si nic, ale opět hodina tréninku, stráveného v oceánu za příjemného rána, takže co chtít víc? Po koupačce jsme vyrazili do města na nákupy. Jelikož budu teď na jednom místě jeden a půl měsíce, můžu si dovolit nějaký ten luxus navíc. Třeba čtvrté tričko, protože jelikož jsem si doteď nepral, neměl jsem už nic čistého na sebe. A nebo krabičku na jídlo a flašku na vodu. To souvisí s tím, že tady to mají s odpadem dost těžký, tak bych se ho rád snažil produkovat co nejméně. Ale o tom později.
Zbytek dne jsem se spíš zabydloval, konečně si udělal pořádek v rozházených věcech, vypral si v zásadě všechno moje oblečení a napsal další den mého deníčku.
Večer pak byla první session, kde jsme se sešli s dalším týmem dobrovolníků a taky s lidma se zdejšího Aisecu. Nejdřív nás rozehřáli několika tanečními choreografiemi, které jsme tancovali všichni spolu. Pak byly nějaké seznamovací hry, a pak nám představili Aiesec, co to vlastně je, jak to vzniklo a co je jeho účelem. Což je vlastně docela zajímavé.
Aiesec je celosvětová studentská organizace, která vznikla po druhé světové válce v roce 1948. Jejím hlavním zájmem (alespoň podle toho co tvrdí) je snaha o udržení míru a to skrze mezikulturní poznávání, zážitky a osobní rozvoj, který je směrován k schopnosti vést ostatní, umět je nadchnout pro dobrou věc, a být schopný překonávat svoje hranice. To se mi líbí.
Jinak abych vás uvedl do děje, já jsem se přihlásil na dobrovolnickou stáž (kromě toho nabízejí i pracovní stáže). Ty jsou vždy zaměřeny na jeden z cílu OSN (můžete si zkusit vyhledat UN Global Goals). Konkrétně ta moje (Feel the nature 3.0) je zaměřená na cíl s číslem 15 s popiskem „life on land“, zaměřujícím se na ochranu přírody a udržitelnost životního prostředí. Tak uvidíme, jak to bude vypadat v reálu.
A ještě abyste se zorientovali v lidech a skupinách, co se tu pohybují. Na tenhle konkrétní projekt jsem se přihlásil pouze já a egypťan Omar. To je takový „větší“ týpek, co se většinu času mračí a moc nemluví. A vlastně jsem za to často rád, protože mluví tak potichu a má tak šílený akcent, že mu většinou vůbec nerozumím. Na každou věc se ho musím zeptat třikrát, ale často ani potřetí nerozumím, tak radši řeknu „Yes, yes“, protože je mi blbé se ptát počtvrté. Ale i když na to nevypadá, když něco navrhnu, tak do toho jde většinou se mnou, když na to přijde. Na baráku pak bydlíme s dalšími čtyřmi lidmi, kteří jsou ale na jiném projektu – učí malé děti angličtinu ve školách, ale začali ve stejný čas jako my. Je tam Johnny a Danny, oba číňani (v čínštině jsou jejich jména trochu jinak, tohle používají pro zjednodušení, stejně jako já se představuju jako Matthew, protože Matěj nikdo není schopen vyslovit). Johnny je super týpek, je podobně střelený jako já a je pro každou špatnost (to uvidíte v budoucnu), Danny je takový uťáplnejší, moc toho nenamluví. A pak jsou tu dvě muslimky z Indonésie, May a Dewi. Dewi je sympaťačka, mluví tak akorát a většinu času se usmívá. May je 17 letá poblázněná holka (i když respekt za to, že se v takovém věku vydala sama do cizí země), která občas mluví až moc. Ale ve výsledku jsou to všichni sympaťáci.
A pak je tady ta další skupinka, se kterou jsem se potkal včera. Ta bydlí úplně jinde, a začali už před měsícem, takže za chvíli budou mizet pryč. Na druhou stranu zase dělali na projektu se stejným zaměřením jako já s Omarem, tak mi mohli říct, co nás asi tak čeká. V budoucnu jsme podnikli pár společných akcí, ale jinak se tolik nevídáme. Jsou tam holky z Ameriky, Tatiana a Michelle, a pak nějaký francouz a asi další dva týpci, nepamatuju si jména. Jsou docela sympatický, ale povětšinou je s nima docela nuda…
Tak to jen, abych vás uvedl do děje. Jinak po session, která skončila až někdy po půlnoci, jsem šel samosebou spát.
