a mám v plánu si naposledy užít vyhlídkovou jízdu ve vlaku. Doufám, že nebude moc lidí. Naštěstí není víkend, tak by to mělo být v pohodě. Ráno jdu na brzký vlak, z hostelu to opravdu nemám daleko. Čeká mě asi 4 hodinová jízda. Užívám si pomalou jízdu ve dveřích za rozbřesku slunce a s nádherným výhledem. Nejdřív ve vlaku není nikdo, postupně přistupují další a další cizinci, až si musím začít hlídat místo u dveří.
Když se začnu blížit do Ella, je mi trošku teskno, možná to byla moje poslední srílanská jízda vlakem v horách. Když v tom projíždím kolem Heel-Oya. Přesně na téhle stanici jsem vystupoval, když jsem byl pár dní na Srí Lance, a kde jsem se poprvé rozhodl jít prozkoumávat Srí Lanku na vlastní pěst. Taková nostalgie. Zabloudění na čajových plantážích. Vodopády. Neskutečný výhled z Ella Rock. Sakra, tam už se možná nikdy nedostanu! Ale už to nestíhám. Za dvě hodiny mi jede poslední autobus z Elly. Ale kdybych byl fakt rychlý… Ne, to se nedá stihnout. I když, možná… Vlak už se rozjíždí a pomalu opouští perón. Touha nakonec zvítězí, popadnu batoh a na poslední chvíli vyskakuju z rozjetého vlaku.
Jdu stejnou trasu jako předtím, tentokrát však chytám tuktuk, abych byl u vstupu do lesa rychleji. Cena je poměrně vysoká a smlouvání vypadá na dlouhé lokte, tak to zkouším jinak: „Dobře, dám ti 400, ale necháš mě řídit.“ Ani jsem nevěřil že to bude fungovat, ale opravdu usedám za řidítka a řidič jde dozadu.
Když vyskočím z tuktuku, tak jenom rychle proběhnu džunglí na moje oblíbené vyhlídkové místo, chvilku se pokochám, a pak už zase běžím do Ella na bus. Je to trošku ve spěchu, ale stejně to stojí za to.
Cesta autobusem je poměrně adrenalinová. Abych si nekonečnou jízdu užil, alespoň stojím ve dveřích autobusu a užívám si výhled ven a čerstvý vzduch. Řidič to ale poměrně žene, a když někdo nastupuje, tak jen lehce přibrzdí a lidi naskakují za jízdy. Obvykle to probíhá tak, že když se blížíme k zastávce, já za jízdy vyskočím, nastupující za jízdy naskočí, a já dobíhám už rozjíždějící autobus. Trošku se to zkomplikuje ve chvíli, kdy nastupuje víc lidí, protože pak už naskakuju do docela dost rozjetého busu. A když si navíc poslední dva lidi rozmyslí, že taky chtějí stát ve dveřích a já nemám kam naskočit, tak je trošku problém. Běžím vedle autobusu a čekám, jestli se někdo posune. Neposunul. A tak v poslední chvíli skáču šipku mezi lidi a jsem rád, že se jednou nohou trefím do autobusu. Po zbytek jízdy proklínám vysmáté týpky, co mi neuhli, když si mnu naražené koleno.
Po nekonečné jízdě konečně zpátky doma. Pivko s Johnnym a Omarem jsem tentokrát nestihl, ale ani mi to nevadí, jsem úplně vyřízený. Na stole leží zpráva na rozloučenou od May a Dewi, které mezitím odjeli. Tak už jsme tu jen tři.
