Dneska máme naplánovaný poslední výlet s Johnnym, protože další den nás už čeká přesun na letiště. Půjčujeme si na jeden den skútr a vyrážíme na Gongala Mountain co se tyčí nad Sinharaja pralesem. Dozvěděl jsem se o tom mimochodem od chlápka, co mě zastavil na silnici a vyprávěl, že je průvodce, a že se tam dá jít i z druhé strany, aniž by člověk musel platit předražený vstup.
Ve dvou to moc nejede. Stopětadváca fakt není pro dva lidi. Nakonec se po pár hodinách a pár zablouděních ocitáme na místě, odkud podle mapy vede cesta na Gongala mountain. Sice to neodpovídá popisu průvodce, který říkal, že tam chodí z druhé strany, ale jelikož o tom nikde nikdo moc nepíše a tady je ukazatel, tak to prostě zkoušíme.
Nahoru je to docela slušný výšlap, hlavně v poledne, kdy má slunko fakt grády. Cestou nahoru potkáváme týpka, který se s náma chce hrozně moc bavit, ale neumí ani slovo anglicky. A tak tam dobrých dvacet minut zkoušíme mluvit pantomimou. Aktivity hadr. Zjistil jsem, že hra je fakt dost jednoduchá hlavně proto, že když slovo uhodnete, dostanete potvrzení, že jste ho uhodli. Tady sice můžete kývnout, že rozumíte, ale vlastně nevíte, že rozumíte. Ale pak se z toho odvíjí další a další slova. Takže je to taková kombinace tiché pošty ve dvou a pantomimy, ale nikdy se na konci nedozvíte, jestli jste to pochopili správně, nebo ne.
Když konečně překonáme největší převýšení a dorazíme v prvnímu vysílači, týpek co to tam má na starosti nás pozve na čaj. Pak zkouším, jestli nám třeba nedovolí na vysílač vylézt. „Sure.“ Ještě se třikrát ujišťuju, jestli nám opravdu dovoluje vylézt na vysokou radiovou věž, která je v provozu. Čekám, že když na ní začnu lézt, tak za mnou ještě zavolá, že jsme se nepochopili. Nic. Wow, to jsem fakt nečekal.
No, nevím, jestli to byl nejlepší nápad. A možná ještě horší nápad byl hecnout se, že to přeci nemůžu vzdát před vrcholem. Věž je fakt hodně vysoká. Už když lezu nahoru, začínám cítít, že ztrácím sílu v rukou. Naštěstí se leze uprostřed věže, takže se dá občas odstoupnout a ulevit rukám. Bohužel na úplný vrchol se dostat nedá, a tak vlastně jenom skončím na konci žebříku, a zase dolu. No, nevím, jestli to stálo za to, nahoře ani nebyl dobrý výhled, ale zase můžu říct, že jsem vylezl na fakt vysokou věž. Jak moc, to fakt nevím. Týpek tvrdil 300 metrů, což je IMHO blbost. Ale přes stovku to mělo určitě. Když jsem dolezl, tak se týpek smál, že nahoru by bez jištění nelezl.
Pokračujeme dál kolem dalších vysílačů, až dorazíme ke zvláštní budově, co vypadá na první pohled jako vojenský radar. Zjišťujeme, že brána je otevřená, a dokonce se dá dostat dovnitř, tak s Johnnym prozkoumáváme. Tohle jsem fakt nikdy neviděl. Opuštěná budova, která je ale úplně nově zařízená a ty věci tam pořád jsou. Jako třeba nová klimatizace. Nebo třeba samotný radar. A přitom je vidět, že to tam nikdo nezabezpečil, a že se o to už několik let nikdo nestará. Fakt zvláštní. Zpětně jsme se dozvěděli, že je to opuštěná meteorologická stanice, ale proč ji opustili, to jsem se z lámané angličtiny už nedozvěděl.
Když všechno prošmejdíme, z výšky si všimnu, že kolem objektu vede malinká stezka dál do džungle. A tak se po ní vydáváme. Následující hodinu se prodíráme džunglí po malé stezce, která nevypadá moc používaně. Čekám, kdy na mě ze stromu spadne nějaký had nebo tak něco. Tady je fakt cítit rozdíl, že je to deštný prales.
Po asi hodině se konečně vyloupneme z džungle, vylezeme na malou skalku a otevře se nám nádherný výhled do dálky nad deštným pralesem. Vydržíme se tím kochat minimálně půl hodiny.
Pak se ještě rozhodneme pokračovat dál, protože to pořád není nevyšší vrchol hory (resp. malého pohoří s mnoha malými vrcholky). Po náročném prodírání se džunglí nakonci zjistíme, že se na vrchol na konci skály vylézt nedá, a tak to zklamaně otáčíme. Až si všimneme, že jiný vrchol, který jsme právě minuli, je ještě o něco vyšší! A tak si můžu odškrtnout, že jsem na vrcholek hory přecejen vylezl, naposledy si užiju nádherný výhled a pak už rychle zpátky, protože je dost pozdě. Po cestě schytáváme slušný liják. Cestou zpátky se tak trošku nasáčkujeme k onomu správci pod střechu, tak nám rovnou nabídne další čaj. K motorce se vracíme už za tmy, a tak nás čeká ještě několika hodinová noční jízda. Ještě se rychle stavujeme v poslední otevřené restauraci, a pak se úplně vyždímaní vracíme domů.
