Brzy ráno jedeme na Immigration Department v Colombu prodloužit naše víza o další měsíc. Naštěstí není provoz, a tak dorazíme tak hodinu před otevíračkou. Což je poslední čas, kdy tam ještě nejsou dlouhé fronty, hned za náma už se to začíná štosovat.
Po tom, co oběháme asi 6 stanovišť (je to trošku jako nějaká skautská šifrovačka) a počkáme si asi tak 5 hodin (sice jsme byli jedni z prvních ve frontě, ale to jsme netušili, že některá stanoviště otevírají asi tak 3 hodiny po tom, co je oficiální otevíračka), tak jsme všichni odešli s razítkem v pase. Čechy tam mají asi rádi, takže jsem narozdíl od ostatních nemusel ani nic platit. Což je ale taky dost divný – mají tam obrovskou tabuli s různými státy a rozdílnými částkami, které za vízum platíte.
Jedu vrátit tuktuk, ostatní se vydávají pěšky do centra. Od půjčovny se vracím busem. Už od prvního momentu mi tuktuk fakt chybí.
Autobus je jako obvykle nacpaný lidma, venku mega pařák, vůbec to nejede, zácpa v Kolombu. A tak se na jedné zastávce rozhoduju vyskočit a těch pár posledních km dojít pěšky.
Uf, konečně venku. Sice je pořád vedro, ale lepší než se potit v buse, a alespoň mi do uší nehraje ta jejich otravná hudba, kterou často pouštějí brutálně nahlas. Po pěti minutách si všimnu, že nemám v kapse peněženku. Co? To je divný, vždycky si ji dávám do kapsy. Ještě se kouknu, jestli jsem ji náhodou nehodil do batohu, ale nehodil. Vzpomínám, kdy jsem jí viděl naposledy. V buse, platil jsem lístek, pak jsem jí chvíli držel, a pak si jí dal do kapsy. Sakra, musela mi vypadnout v buse. Jako na potvoru jsem měl zrovna vybráno docela dost peněz, a hlavně jsem si v ní já blbec nechal obě dvě platební karty. Že já naivka si to nechával všechno v poněžence. Panika, co teď?
Autobus už nedoběhnu. Je sice zácpa, ale už kolem mě projel druhý. Co to bylo za číslo? 101? 110? S posledními 10 % na baterce se snažím rychle googlit, kde autobus končí. Informace z internetu docela nejasné, ale vypadá to, že na velkém autobusovém nádraží u Colombo Fort. Na nic nečekám a vrhám se do silnice, abych zastavil první kolemjedoucí prázdný tuktuk. „Na konečnou stanici autobusu, rychle!“. Moje představa dramatické honičky Kolombskými ulicemi vezme brzy za své. Místo toho se snažím řidiči, který moc angličtiny nepobral, kam že to vlastně chci, a trčíme v zácpě. S posledními zbývajícími procenty u baterky se rychle domlouvám s Johnnym, aby mi přijel naproti na autobusové nádraží, aby mohl zaplatit řidiči (protože žádné další peníze ani kartu jsem s sebou neměl).
Abych to zkrátil, zbytek odpoledne jsem strávil tím, že jsem nejdřív hledal, kde tyhle autobusy končí, pak je rychle probíhal, jestli tam náhodou pěněženka není, pak to zkoušel na jiném autobusovém nádraží, a pak hledal policejní stanici. Když mě z jedné poslali pryč na jinou, co je několik kilometrů daleko, usoudil jsem, že mi to za to stejně nestojí – strávil bych zbytek večera na stanici, stejně se to nenajde, a navíc jsem v peněžence neměl nic, co by odkazovalo na mojí osobu – jen karty a peníze (a pár SD karet s fotkami). Sice se mi nakonec i povedlo vypátrat stejný autobus (poznal jsem ho podle řidiče), o peněžence nikdo nic nevěděl.
A tak jsem to vzdal a radši si šel s Johnnym a Omarem užít večeři na čínském food festivalu k příležitosti oslav nového čínského roku.
Jídlo mi zvedlo náladu. Člověk zaplatil docela drahý vstup, ale pak měl možnost all you can eat formou bufetu. Ale dost velkého bufetu – minimálně 200 různých jídel. Bylo to poprvé, co jsem měl reálně čínské jídlo (ne to, co se u nás za čínské jídlo vydává) a bylo to fakt dobré. A to Johnny říkal, že to co tam měli, bylo ještě dost nic moc – že teda u nich je to ještě o pár řádů lepší.
Už je ale dost pozdě a čeká nás dost náročná cesta z Kolomba zpátky domů. Jenže i když by měl projíždět přímo kolem nás, tak nestaví, takže musíme nejdřív na několik kilometrů vzdálené nádraží. Jenže poslední bus má jet za 15 minut. A tak chytáme nejbližší tuktuk. Jenže jsme čtyři. Nakonec se nám podaří nacpat do jednoho tuktuku. Řeknu vám, že cestovat v pěti v jednom tuktuku fakt není moc pohodlné.
Bus nakonec stihneme. Respektive zjistíme, že zdaleka nebyl poslední. Na druhou stranu je fakt přecpaný. A tak nás čeká vyčerpávající několikahodinová cesta do Galle, v autobuse, kde se nám dostane jen malých rozklápěcích sedaček v uličce, kterým končí opěrka asi v půlce zad. No, jsem fakt rád, když konečně po půlnoci ulehám do postele…
