Noha se nehojí. Začínám brát antibiotika. Už toho mám fakt pokrk. Přeci tu nebudu sedět a skuhrat. Raději budu sedět a skuhrat někde v horách, kde je to hezčí a není takové vedro. A prý se tam rány hojí lépe. A tak se rozhoduju, že mi stojí za to vyrazit na víkend pryč, i když dva dny ze tří opět strávím v dopravním prostředku. Ale vlak se dá, alespoň tam budu moct pracovat na notebooku, číst si, nebo tak něco. A je to pořád lepší, než čučet do zdi, nějak mě ten náš barák nebaví.
V tom mi přijde zpráva od Dasuny. Hodiny ve škole se odkládají na další týden. Akorát, že v pondělí je naplánovaný výlet do deštného pralesa Sinharaja a ve středu máme prý nějakou session ohledně korálů v Kolombu. Zkouším ukecat, jestli by se nemohl přesunout na jindy. Zaprvé fakt s otevřenou ránou nechci běhat po deštném pralese mezi pijavicema (nehledě na to, že se teď sotva pajdám) a zadruhé bych tím získal nějaké ty dny navíc v horách. „Jo, ještě by to šlo v sobotu.“ No tak paráda! To už máme do středy 5 dní, s tím se dá něco dělat!
O chvíli později mi ještě přijde zpráva, že session v Kolombu nakonec domluvil až na pátek. Paráda! Týden volno, to se nám to rýsuje! Co by se tak dalo během týdne dělat? Na dlouhé pachtění to nevidím, přecejen noha bolí, ale tak nějaké ty přesuny zvládnu.. Počkat, a co si půjčit tuktuk? To je mým velkým snem od chvíle, kdy jsem se dozvěděl, že je to možné! Ale kde ho teď sehnat? Mám kontakt na jednoho místňáka, co by mi to prý za 3000 rupií na den půjčil, ale nevím, jestli mi správně rozumněl anglicky. A navíc jsem to nikdy neřídil, bude mi to ochoten vysvětlit? Dá mi k tomu papíry? Co když bude tuktuk v katastrofálním stavu? Spousta pochybností…
Napadne mě ještě, že jsem při zjišťování objevil, že tu existují oficiální půjčovny. Ale ty byly sakra drahé, a byly poblíž Colomba… Jak vlastně drahé? Hm, už si nepamatuju, raději to ještě zkontroluju na webu…
20 dolarů na den, když si to půjčím na týden. Děleno třemi, když překecám Johnnyho a Omara… To není tak moc! Já to vlastně kontroloval za cenu na 1 den, to bylo o dost víc! A podle webu mi prý všechno vysvětlí, dají mi testovací jízdy, půjčí nářadí, to všechno v ceně! A ještě mi nabízejí, že mi prý vyřídí řidičák, který se jinak musí řešit v Kolombu (oficiálně pro řízení tuktuku musíte mít Srílanský řidičák na tuktuk). V kolik zavírají? Ve tři odpoledne, teď je 11… To bychom mohli stihnout!
Vzrušení narůstá, že by to fakt vyšlo? Běžím za Omarem. „Hej, týden v tuktuku, co ty na to?“ „Yeah, sure.“ Prvního mám, teď Johnny. Je 11 a on pořád spí. „Johnny, hej Johnny! Tobě pořád ten projekt nezačal, viď?“ „Ne, nezačal.“ „Takže nemáš co dělat? Vyrážíme na týdenní trip v tuktuku, jedeš s náma?“ „Samozřejmě!“
A pak se zpoza rohu objeví May. Sakra, na ní jsem zapomněl. Je mi trochu trapný jí tady nechat, ale ona stejně bude muset do školy. Ale tak ve čtyřech se tam nacpeme, tak se třeba může na víkend přidat. „Hej May, chceš s náma jet na výlet? Pronajímáme si tuktuk!“ „Tak dobře, ale musím v pondělí do školy.“ „To nevadí, tak se od nás holt odpojíš.“
Když v tom slyším, že je tu ještě Dewi. Sakra, já myslel, že jela s Dannym a Christine pryč (ty jsou zrovna na výletě)! Tak to je fakt hodně trapný jí tady nechat… „Hej Dewi, jedeme na výlet, pronajímáme si tuktuk, chtěla bys jet s náma?“ Nevím, co budu dělat, v pěti se do tuktuku už fakt nenarveme. „Ani ne, mám tady ještě nějakou práci, díky.“ Trošku falešně říkám „Hm, to je škoda.“, ale uvnitř odpaluju šampus. Yes, vyšlo to! My fakt pojedeme!
Volám do půjčovny a domlouvám, jestli si můžeme půjčit tuktuk ode dneška na týden. Musíme si ho vyzvednout do tří, jinak nám zavřou. A o víkendu tam nikdo není, takže bychom měli útrum. Je půl dvanácté, do Mt. Lavinia (jižní část Kolomba) se dostaneme nejdřív busem do Galle, pak dálničním busem do Mahagarama a pak budeme ještě muset jet tak 10 km tuktukem. Ale když to vyjde, dalo by se to stihnout. Trošku závod s časem. „Hej, musíme co nejrychleji vyrazit! Zabalte si, za 15 minut vyrážíme!“ A ještě běžím udělat objednávku na webu, zaplatit kartou a poslat ofocený mezinárodní řidičák, aby mi stihli vyřídit ten srílanský.
Pak už jen trošku stresující cesta busem, dálničním busem a tuktukem na místo, ale naštěstí to stíháme na čas. Nejdřív nám pouštějí 30 minutové instruktážní video, kde popisují jak funguje provoz na srí lance, jak se starat o tuktuk a co všechno nabízí jejich tuktukrental. 25 z 30 minut jsou nepodstatné informace, ale dokoukáme to do konce.
Potom se jde na testovací jízdy. Nejdřív mi místňák ukáže jak se co ovládá, jak se startuje, řadí, brzdí, na co dávat pozor, kde je zpátečka, motor, rezerva… A pak už si sedám za řízení sám. Jenom rozjet se je docela porod. Nikdy jsem nejel na motorce, a tak ovládat plyn na pravém řidítku a řadit na levém řidítku, kde páčka jak od brzdy na kolo ovládá spojku, byl docela nezvyk. Navíc stupně řazení jsou (pro mě) z nepochopitelného důvodu 1, neutrál, 2, 3, 4. A taky se musí na řazení myslet dopředu, protože to funguje trošku jako na kole – řadit se dá jen za jízdy – jakmile stojíte, tak už nezařadíte.
Po necelé půl hodince si to zase bere místňák do ruky, že už to stačilo. Stačilo? Doháje, s tímhle na silnici nemůžu! Vždyť ani nejsem schopen to ovládat na silnici, kde nikdo není, natožpak v tomhle šíleném srí lanském provozu!
No co naplat, za chvíli nás vysazuje zpátky v půjčovně, a o chvilku později už třímám v ruce klíčky a řidičský průkaz, kde je napsáno, že můžu oficiálně řídit motorky, auta a tříkolá vozidla. Trošku začnu panikařit. Necítím se připravený na to, abych to začal řídit sám, natožpak v provozu. Kdybychom byli na nějakých odlehlých cestách, kde nikdo není, tak dobré, ale hned za rohem je hlavní tah z centra Colomba směrem na jih. Na tu silnici nevjedu ani náhodou.
Jelikož jsme od rána téměř nejedli, navrhuju, že se nejdřív půjdeme najíst, a pak budeme řešit co dál. Za necelou hodinu je tma, a v noci už teprv řídit nechci. Bookuju tedy hostel nedaleko s tím, že ještě budu teď večer trénovat po malých zapadlých uličkách, abych si na to trošku zvykl. Po večeři si jdu tedy vyzvednout „náš“ tuktuk. Jelikož i nejlevnější hostel v okolí je docela drahý, May se rozhoduje, že se pozeptá v okolí, jestli by nás někdo neubytoval u sebe doma, za menší cenu. Rezervace se zrovna tady dá bezplatně zrušit, takže cajk. Klukům se po barácích ptát moc nechce, a tak raději odvážně nasedají se mnou do tuktuku a vyrážíme směrem do šerých uliček místní čtvrti.
Po takové hodince ježdění, kdy už padne tma, si začnu na řízení už docela zvykat. Práce se spojkou, myslet na to, že při brždění musím zároveň řadit nižší stupně, najíždět si do zatáček, protože zadek je větší než předek, a troubit, když se najíždí do nepřehledné zatáčky. Naštěstí po setmění moc aut není, takže se nemusím v úzkých uličkách s nikým střetávat, jen musím dávat pozor na pěší – je tu dost normální, že tu lidi normálně chodí po silnicích v tmavém oblečení a bez světla, a fakt téměř nejsou vidět.
Jedeme vyzvednout May. Zjišťujeme, že nám sehnala ubytování. Bohužel to znamená ležet na holé zemi. Jako je to hezké, že to sehnala, ale nechci si představovat, jak rozlámaní bychom byli druhý den. Proto po menší kmenové dohodě s díky odmítáme. Dostáváme tip na protější barák, že tam by to třeba šlo.
Zjišťujeme, že by to šlo, ale jde o normální hostel. Cena je nakonec ale o něco lepší než v tom druhém hostelu, tak ještě rušíme rezervaci a zůstáváme tady.
Už jsem skoro připravený jít spát, abychom mohli ráno vstát za svítání (a utekli z Kolomba ještě předtím, než začne provoz), ale kluci, jestli si můžou půjčit tuktuk. Moc dobrý pocit z toho nemám, ale tak zase chápu, že si to chtějí vyzkoušet, tak jim nakonec klíčky půjčím. Po tom, co slyším v dálce už několikáté neúspěšné nastartování se raději rozhoduju jet s nimi a kontrolovat je.
Řídí Omar. Plyn řve, slyším chroupání koleček při špatném řazení, koukám, jak projíždí zadními koly těsně kolem kanálů (ale ne jako máme my – kolem hlubokých betonových příkopů, co jsou na okrajích silnic), a jsem dost nervózní – když se něco stane, jde to všechno na mě. Ale zase jim nechci upřít tu možnost, a tak jen nabádám, ať jezdí pomalu a opatrně a kotroluju, jestli někdo neskáče pod kola.
Když se už podruhé skončíme uprostřed křižovatky se zhaslým motorem blokující těch pár aut, co se snaží projet už raději říkám, ať to otočíme a jedeme domu, už mě to stresuje až moc. Když chci přebrat řízení, Omarovi se podaří nastartovat a odjet, tak mu to ještě nechám.
Najíždíme na hlavní silnici, není pořádně vidět do zatáčky. Omar už zkušeně používá klakson a když se ujistíme, že nic nejede, vezmeme to pěkně na téčku doprava. Najednou slyším Johnnyho, co sedí vedle mě „Hey! Hey! He…!“ „Kchrrchrr“. A je to v háji. Omar si nenajel do zatáčky, a pravé kolo skončilo v betonovém kanálu.
Když vylezu, vidím, jak se celý tuktuk opírá o výfuk, co je vzadu. No super. Zničit tuktuk hned první den, to je fakt paráda. Jelikož už na nás začínají troubit auta, kterým blokujeme cestu, není čas nadávat Omarovi, ale raději řešíme, jak se odtamtud co nejrychleji dostat. Omar s Johnnym už na tom pracují, vlezli si do příkopu a snaží se vyzvednout tuktuk na silnici. Nechce se mi věřit, že bychom to byli schopni rukama zvednout, i když tuktuk prý váží nějakých 350 kg. Ale nevidím jinou možnost, a tak se přidávám ke klukům.
„Hej, rup!“ Trochu jsme zabrali, a tuktuk je opravdu zpátky na silnici. Neuvěřitelné. Kontrolujeme, kde co upadlo, promáčklo se, nebo se ohlo. Nic, všechno vypadá dobře. Raději přebírám řízení a rychle vypadávám z křižovatky. Poslouchám, co bude kde kloktat nebo skřípat – zatím všechno vypadá dobře. Sakra, teď to vidím: „Doháje, vždyť je celý tuktuk nahnutý na stranu!“ „Ehm, to je tím, že tady sedím já“, ozve se Omar. Ok, to mě docela uklidní, argument 100 kilového chlapa ve 300 kilovém autě zní docela přesvědčivě. A tak jedu zaparkovat domů a jdeme spát, ráno fakt vstáváme brzy.
