Víkend máme volno, a tak jsme se na baráku domluvili, že po tom co druhá skupina skončí ve škole (cca v 1 odpo), tak všichni vyrazíme na výlet do Kandy. Sice už jsem tam byl, ale nestihl jsem tam vůbec prošmejdit ty zajímavé části, tak mi ani nevadilo, že tam během 14 dní pojedu podruhé. Alespoň už jsem věděl, kam jít, a jelikož ostatní netušili, kam se tam podívat, tak nám i naplánovat celou trasu.
Takže ráno byla flákačka, šel jsem na procházku, psal jsem deník, a po obědě jsme vyrazili na vlak do Galle. Našli jsme spoj, který jel z Galle přes Colombo až do Kandy a tak jsme měli šanci, že třeba nebudeme celých 6,5 hodiny stát. A navíc jsme si chtěli vychutnat pohled z vlaku, trasa Galle-Colombo vede po pobřeží, tak by to mělo stát za to.
Většinu času výhled z vlaku nic moc (obvykle zastavěno baráky a válejícími se odpadky), ale když občas zmizely z výhledu všechny překážky a objevil se jen samotný oceán, tak to stálo za to. A určitě to bylo lepší, než jet autobusem. Dokonce vlak jel i docela rychle – ne jako vlaky ve vnitrozemí. Express – tipnul bych někdy klidně až 80 km/h, což je na místní poměry už fakt rychlé.
Chvíli jsem si držel místo, pak si šel užívat výhled ze dveří. V tom si všimnu, že jedeme hned za mašinou, která má po stranách plošiny, na kterých se dá stát. Hned mě napadne, že by byl super zážitek tam přelézt. Ale nějak se mi do toho samotnému nechce, tak jen předhodím Johhnymu, že by mě zajímalo, jaké to tam je. „Tak jdeme?“, zeptal jsem Johnny. V tu ránu jsem pochopil, že jsem našel stejně bláznivého parťáka, a že si spolu ještě užijeme spoustu zábavy při vymýšlení podobných vylomenin. Jakmile vlak zastavil před výhybkami, hned jsme tam přelezli.
Následuje nechutně hlasité zatroubení vlaku hned vedle našich uší. V tom se rozeřve hlasitý motor staré anglické lokomotivy a v následujícím okamžiku nás zahalí neproniknutelný oblak černého kouře. Podíváme se na ruce, které máme totálně černé a mastné od zakouřených madel a popolejzáme víc dopředu, abychom se dostali z akčního rádiusu řvoucího motoru, komína a ušitrhající vuvuzely. Jsme trochu nervózní, vepředu sedí v kabině řidič a má prosklené dveře, a těžko říct, jestli to není nelegální – spíš je, ale vypadá to, že to tu nikdo neřeší.
Jakmile se mašina rozjede, začneme si jízdu užívat. Sice stojíme v jakémsi větrném tunelu a fouká tu ještě víc, než když jede člověk vykloněný z vlaku, ale to nám nevadí. Kolemjdoucí a jedoucí na nás buď mávají, nebo jen nechápavě čumí. My se jen usmíváme a máváme.
I když po chvíli toho fakt máme plné kecky. Čekáme na to, až vlak zase zastaví, abychom mohli přeskočit zpátky. V tom na nás z vlaku někdo začne volat, ať okamžitě přelezeme zpátky. O ou, tak už je to tady. Tak co, snad to nikdo řešit nebude. Nakonec se ukáže, že je to jen nějaký mladík a ne průvodčí, tak nás to zase uklidní. V tom si nás poprvé všimne řidič (o kterém jsem byl přesvědčený, že si nás určitě všiml už dávno, jenom nás vůbec neřeší). Nejdřív v kabině začne startovat a rozhazovat rukama, ukazuje na druhého mašinfíru, ať nás jde zpacifikovat, ale po chvíli si to rozmyslí a oba zůstanou zavřeni v kabině.
Když vlak konečně zastaví, rychle přebíháme zpátky. Ve vlaku nás parta mladých místňáku zdraví úsměvy, i když trošku starostlivými – prý je to nelegální a mohl by z toho být průser. No tak co, ono by se to kdyžtak nějak pořešilo. Tak jen dáváme high-five a jdeme si opět sednout do dveří, protože do vlaku už se nevejdeme.
Hrozný smrad. Ježkovy voči, co to je? Aha, právě jsme dorazili do Colomba. No tak to dává smysl. Začíná nám v prvním vagónu už dost vadit troubení z mašiny a navíc se začínáme kvůli splodinám z komína trošku dusit. Uličkou už se neprocpem, takže když vlak před nádražím zabrzdí, rychle přebíháme do nějakého vagónu za námi. První dveře plné. Druhé dveře plné. I třetí. I čtvrté. Vlak se začíná rozjíždět. Do hajzlu, tady fakt skončit nechci. Za jízdy skáčeme do pátých dveří a odsouváme ty, co jsou na kraji ve víře, že tam ještě nějaké místo je. Naštěstí se ještě vejdeme.
Když dorazíme na nádraží, jsme fakt rádi, že jsme ještě obsadili místo u dveří, protože vlak je naplněný k prasknutí, na nástupišti zůstávají lidi, co se do něj nevejdou. Všimnu si, že ve vedlejších dveřích se týpek odmítl smířit s tím, že se do vlaku nevejde, a tak se vydal na 4 hodinovou cestu držící se madla vně vlaku. No, udržel se tam celou dobu. Borec.
Když konečně dorazíme do Kandy, je už docela hluboká noc, a docela kosa. Nějak jsem zapomněl, že v horách je tu přecejen větší zima, než u oceánu. Ve vlaku jsem ještě stihl zabookovat hostel za parádní cenu, který ale není přímo v Kandy. Jelikož nám ale po více než 7 hodinové jízdě (vždycky to nabere nějaké zpoždění) dost vyhládlo, vyrazili jsme ještě hledat do Kandy otevřenou restauraci. No, co vám budu povídat, tu jedinou, kterou jsme ještě objevili otevřenou, bych vám fakt nedoporučoval. Docela jsem se tam štítil čehokoliv dotknout, a to jsem ještě před chvílí seděl na špinavé zemi ve vlaku. Ale hlad je hlad, a tak jsme nepohrdli ani ne moc dobrým rice and curry, a vyrazili jsme hledat tuktukáře, kteří by nás odvezli do hostelu za město.
Po menším domlouvání a bloudění, kdy ani tuktukáři pořádně neví kde to místo je, konečně stojíme u dveří hostelu. Je téměř půlnoc a jsme v nějaké zapadlé vesničce, nikde nikdo. Po chvíli nám otevře obsluha hostelu. „Co tady chcete?“ „Jak co tady chceme? No přeci sem jdeme přespat.“ „My ale dnes nikoho už nečekáme.“ „Jak nečekáte? Vždyť jsem tu na dnešek zabookoval pokoj pro 6 lidí!“ „Omlouváme se, ale my tady žádnou rezervaci nemáme. A pokoje jsou již plné“. V rozčilení začnu hledat telefon, abych jim ukázal moji rezervaci na booking.com a mohl se s nimi začít dohadovat. Než to stihnu najít, ještě potichu stihnu zaznamenat: „No, máme tady ze dneška nějakou rezervaci na 26. ledna, ale na dnešek ne“. Trochu mě zamrazí, ale hned mě to přejde. Ne, přeci jsem to dělal na dnešek, nejsem takový debil, že bych dal rezervaci o týden později… A do hajzlu. Sakra. Co teď budeme dělat? Mám tady s sebou 5 dalších lidí, co už se těší do postele, a já to takhle zvoral. Jak se to sakra mohlo stát?
No nic, tak tohle se fakt nepodařilo. Naštěstí hostitelé byli hodně vstřícní a snažili se nám pomoci. Sice při počítání, kolik je v pokojích ještě volných postelích hostitel všechny vzbudil rozvícením světla a hlasitým „Sorry, we have unexpected guests“ a vysvětlováním, že nás tady musí ubytovat, protože co bychom si jinak počali, a následně nám trošku vyčetl, že kvůli nám teď vzbudili všechny ostatní hosty, ale myšlenku, že se to dalo udělat o dost šetrněji a méně hlasitě, jsem si nechal pro sebe, a byl jsem rád, že pro nás nakonec měli místo. Ještě se nám omlouvali, že mají jen pět míst a jeden z nás bude muset spát na zemi u nich v ubýváku, ale to mi opravdu vůbec nevadilo. Byl jsem rád, že se to vyřešilo, a ostatní kvůli mé debilní chybě nebudou muset někde ponocovat. A tak si jen na noc dáme ze slušnosti přeslazený srílanský čaj a jdeme spát.
