Ráno vstáváme za rozbřesku, abychom se vyhli provozu. Jsem trošku nervózní, že budu muset jet rovnou po velkých silnicích, ale zároveň natěšený. A tak se vydáváme na dlouhou cestu do Kandy, které je asi tak 200 km daleko, což je tady na srílance výlet na celý den, obzvlášť v tuktuku. Navíc nechci jet po hlavních tazích, trochu se bojím autobusů a dalšího velkého provozu.
Nakonec zjišťuju, že je to docela v pohodě. Vlastně je to na velkých silnicích lepší, nemusím se soustředit na rozjezdy a řazení, ale na provoz. A sice to na první pohled vypadá chaoticky, ale má to ve výsledku svůj řád. V instruktážním videu provoz poměrně trefně přirovnali k proudu řeky. Provoz prostě proudí, využívá veškerý volný prostor, a když je v cestě překážka (pomalejší objekt), tak se prostě objede. Provoz se tady vlastně řídí dvěma jednoduchými pravidly: Zaprvé se využívá celá šířka silnice, a zadruhé větší má přednost. To znamená když za váma jede auto nebo autobus, uhýbáte co nejvíc ke straně, a autobus vás předjíždí. A to i ve chvíli, kdy jsou v protisměru další auta. Na to se musí dávat pozor obzvlášť v případě, kdy vy jste ten v protisměru, a proti vám se řídí autobus. Nesmíte očekávat, že se zařadí zpátky, ale naopak najet úplně na krajnici a případně trochu přibrzdit, aby se autobus vešel. Ale když si tohle zažijete do krve, zjistíte, že vlastně řízení tu dává docela smysl. Prostě autobusům a autům se uhýbá, s motorkama se pořád motáte. Do kopce předjíždějí ony vás, z kopce zase vy je. Když je zácpa, vyplňuje se jakýkoliv volný prostor. Takže když třeba čekáte na semaforech na dvouproudé silnici, může být v první lajně třeba 5 vozidel. Prostě normálka.
Takže si tak štrádujeme padesátkou (maximum, co se dá z tuktuku vytáhnout, alespoň na rovince. Oficiálně je maximální povolená rychlost pro tuktuky 40, ale nikdo to tu neřeší), užíváme si, že nesedíme v buse, máme pěkný výhled a ofukuje nás horký vzduch. Já si to možná užívám ještě o trochu víc než ostatní vzadu, co se ve třech těsnají na jedné sedačce (tuktuk je ještě tak o třetinu užší než normální auta).
Stavujeme se na snídani a později na oběd, rozhodujeme se, že do zacpaného Kandy nechceme a tak ho rovnou objíždíme a jedeme do přírody, do hor, do Knuckles. Nic o tom nevíme, ale podle fotek by tam mělo být hezky a Knuckles by mohla být pěkná hora na výšlap.
A tak se hladká rovná cesta postupně změní ve stoupajícího kodrcavého hada. Z padesáti na sotva dvacet, tuktuk křičí, když chce vytáhnout 4 lidi do kopce, ale snaží se, co to dá. My si mezitím užíváme nádherné výhledy ze silnice do údolí a občas se neudržíme, a zastavíme se udělat si pěknou fotku okolí.
Když po mnoha hodinách dorazíme na místo, podle Google Maps označené jako Knuckles, začínáme teprve zjišťovat co a jak. Po kratším rozhovoru s místňákem se dozvídáme, že výšlap nahoru je tak na 6 hodin, takže to musíme nechat na ráno. A tak se rozhodujeme, že tu přespíme a půjdeme ráno, i když jsme původně plánovali jet zítra dál. Tohle by byla škoda si nechat ujít. Jenže zjišťujeme, že tady v horách není moc kde přespat. Kromě pár předražených hostelů v okolí nic moc není. Nakonec od místňáka dostáváme tip na nějaký hostel za rozumnou cenu, co by měl být o pár vesnic dál. A tak domlouváme ubytko a jdeme se podívat na vodopády, které by měly být jen o kilometr dál.
Po krátké procházce dorážíme k vodopádům. Chce se mi tam skočit a vykoupat se, ale nechci nohu pokoušet, a tak jen sedím, kochám se přírodou, a tiše závidím Johnnymu a May, co se cachtají ve vodě. Už se začíná smrákat, a tak ještě vylezeme na vrchol kopce, abychom si užili dechberoucí výhled na západ slunce. A pak už se vracíme do tuktuku a hurá do hostelu. Doufáme, že se nám tam dostane večeře, protože tady v horách toho fakt moc není, a my jsme už od oběda nejedli.
Řidím si to v noci po horských silničkách, a docela mě to baví. Je to víc v pohodě, než jsem si to představoval. Jenom ten hostel pořád nikde. Podle Google Maps to mělo být asi 8 km daleko, to už tam přeci musíme být!
No, nakonec jsme to jeli téměř 2 hodiny. Tak to fakt nebylo úplně za rohem. A zítra ráno zase pojedeme to samé zpátky, no to mě snad picne. Nevadí. Po chvilce bloudění nacházíme náš hostel, kde je nám slíbena večeře. Čekání na její příchod si krátíme přepínáním kanálů na srílanské kabelovce. Všichni jenom mluví, žádná akce. Nakonec narazíme na nějaký film, co vypadá docela akčně. V pozadí hraje dramatická hudba a má to fakt špatné efekty, jak z 80. let. Po tom, co ale hraje dramatická hudba a 5 minut je tam pouze dramatický záběr na dvě osoby, jak spolu mluví, zjišťujeme, že akce asi žádná nebude. Naštěstí nás už volají na večeři, tak jí rychle sníme a jdeme spát.
