Ráno vyrážíme opět za rozbřesku, abychom nelezli v tom největším poledním pařáku. Omar ráno oznamuje, že s náma nepojede, ačkoliv se ještě včera tvářil, že mu hike nedělá problém. Ale prý se zařídí po svým, tak ho pak vyzvedneme.
Jedeme tuktukem zase zpátky na místo pod horou a užíváme si klídek a přírodu probouzející se za vykukujícího slunce. Pak se jednou místo do přírody podívám na budík tuktuku. Safra, nádrž je na čtvrtině. Je to ještě pěkně daleko, a v horách tu nikde není žádná benzínka. Máme sice ještě náhradní nádrž, která by měla být údajně na dalších 40 km, ale tady v horách se to vyfláká hned. Zvažujeme, jestli to risknout nebo ne – těžko se to odhaduje. Nejbližší benzínka je v místě, odkud jsme vyjeli, což už je skoro hodinka cesty. Kdybychom jeli tam a zpátky, vyráželi bychom nahoru fakt pozdě. Rozhodujeme se to risknout.
Škyt, škyt, škyt. O pár kilometrů později dochází palivo v hlavní nádrži. Tak to bylo rychlý, čekal jsem, že se to stane až na cestě zpět. Dojíždíme do první vesničky a stavíme v krámku, kde dáváme zavděk toastovému chlebu s chilli, protože je to asi jediné jídlo, které se nám na dlouhou dobu dostane. Zkouším štěstí a ptám se, jestli náhodou třeba někdo v okolí nemá ulito do kanystru, třeba v nějaké opravně nebo tak. Očividně tady nerozumí nikdo ani slovo anglicky a ani na „gas“ a ukázání ikony se nechytají, i když na všechno říkají „Yes, yes“, a tak to otáčíme. Zjišťuju, že jsem ještě k tomu přejel odbočku, takže se musíme vrátit tak jako tak. Ale zkejsnout v horách fakt nechceme, a tak se vracíme zpátky. Kloužu na volnoběh z kopce a už úkoluju Johnnyho, ať napíše Omarovi, ať skočí na benzínku, vezme benzín do kanystru a přiveze nám ho busem – ještě, že tu jezdí autobusy.
V další vesničce, která je o něco větší se rozhodnu zkusit štěstí znovu. Třeba tu je někde schovaná opravna (opravovat tuktuky a motorky tu umí každý desátý, ale opravny nejsou nijak značené – dělají to prostě na plácku před barákem nebo ve stodole) a mají tam ulitý benzín. Jdu do prvního krámku, kde týpek na dvou metrech čtverečních prodává akorát sušenky a ptám se ho, jestli ve vesnici není někdo, kdo by měl ulitý benzín. Místňák sice umí anglicky obstojněji než předchozí, na „gas“ se ale pořád nechytá. Přesto je zvídavější a nenechá se jentak odbít. A když ho dovedu k tuktuku a ukážu na nádrž, tak zvolá „Petrol? Come! Come!“, a už mě vede do krámku, kde má za pultem naskládaných pár lahví nažloutlé tekutiny ve flaškách od Spritu. Teda, tak to by mě fakt nenapadlo, v takovém zaprděném krámku, že bude mít ulitý benzín! A hlavně pro příště říkat petrol, ne gas.
Zjišťujeme, že místňák má mimo flašek i celé kanystry a nabízí to bez vysokohorské přirážky, a tak si necháváme lít plnou nádrž (celých 8 litrů) a vyrážíme do hor, nadšení, že se nemusíme vracet.
Jelikož už je pozdní dopoledne, rozhodneme se zajet ke Knuckles z druhé strany, odkud to podle mapy vypadá blíž. Blíž to sice nakonec bylo, ale po silnici, která vypadala, jako kdyby zažila druhou světovou. Když i tahle silnice končí, parkujeme tuktuk a vydáváme se dál pěšky. Trošku nejistě, protože tahle oblast není vůbec zmapovaná, a i přes naléhání místňáka z předchozího večera, že tam potřebujeme průvodce (to nám říkají vždycky), vyrážíme na vlastní pěst.
Naštěstí cesta odhadovaným směrem vede jenom jedna, a tak se po ujištění v jedné usedlosti, kde bydlí zcestovalý místňák (prý studoval v Číně, a zkoušel na Johnnyho nějaká čínská slovíčka. Johnny mu nerozuměl ani slovo,teda až na jedno, což bylo prý sprosté slovo, ale to asi místňák nevěděl).
A co dál? Těžko popisovat, prostě parádní výšlap. Cesta vedla pěknou přírodou, nejdřív na otevřeném prostranství, později se zahalila do zarostlé džungle, kterou vedla úzká stezička. Počasí se postupně zhoršovalo, vlezli jsme do mraků, všude mlha a mrholilo. Cesta byla čímdál tím strměji, takže jsme museli občas šplhat nebo lést po skále. V třičku, kraťasech, a žabkách. Naštěstí rána po rozedřené žabce se trošku spravila, tak mi nedělalo problém chodit.
Tak po necelých 3 hodinách jsme stanuli na vrcholu. No, co budu povídat – bylo to náročné, ale stálo to za to. Sice výhled z hory nula nic (kvůli mlze), ale i tak tam bylo pěkně. Ale zjistili jsme, že Knuckles není hora, ale pohoří, a těch vrcholů je tady pět. Další by měl být prý nedaleko, tak vyrážíme ještě na ten druhý.
Tam se zastavujeme a dáváme oběd, za doprovodu zpívajících místňáků, co se zrovna taky zastavili na vrcholu. Po obědě se rozhodujeme to už otočit – přecejen nás čeká ještě dlouhá cesta dolů, pak se musíme dostat z hor, a taky na nás čeká Omar, co se už dost možná nudí. Signál tu v horách ale moc nefunguje, tak jen doufáme, že ho nabereme tam, kde jsme ho nechali.
Mimochodem, až při cestě dolů mi docvaklo, proč se pohoří jmenuje knuckles. Tvoří ho totiž čtyři vrcholy v řadě za sebou + pátý, který je mimo ostatní (kdo pořád neví, přeložte si to z angličtiny).
No, už to nebudu protahovat, cestou dolu nám začalo trochu pršet, pak jsme se naháněli s Omarem, co nám jel naproti, ale myslel si, že jsme šli nahoru od místa, kde jsme skončili včera (z druhé strany hory) a naháněl nás v tuktuku, ale nevěděli jsme kterým směrem, k čemuž nám mizerný signál nepomáhal.
Nakonec jsme se přecejen našli, nabrali ho na křižovatce a vyrazili směrem na sever, abychom se připravili na ranní výšlap na asi nejprofláklejší památku tady na Srí Lance – Sigiriyi. A tak jedeme v noci do Dambully, což je asi nejbližší větší město, odkud je to sotva hoďka cesty. Cesta v noci dobře ubíhá, není téměř žádný provoz a řezat z kopce horské zatáčky v tuktuku je sranda.
Dorážíme na místo až někdy v 10, a tak jdeme brzy spát. Spí se dobře, navzdory tomu, že je to asi nejlevnější bydlení, které jsme zatím z veškerých hostelů platili.
Matěji, to zní úplně idylicky a fotky umocňují celý dojem z vyprávění. 🙂 Hezky užívej, těším se na další díl!