S východem slunce vyrážíme do národního parku Horton Plains. Jedna z posledních věcí, za které jsme ochotni zaplatit. Jsme zvědaví hlavně na slavný Konec světa, tak snad ta vyhlídka bude stát za to.
No, nakonec nás to tak neohromilo. Resp. bylo to pěkné, 10 kilometrová procházka nebyla špatná, ale vzhledem k tomu, co jsme už viděli (a nemuseli jsme za to platit přemrštený vstup a chodit to se stovkama dalších turistů), tak už jsme z toho tak odvaření nebyli. Okolí ale pěkné, zase trošku rozdílná flora od ostatních částí Srí Lanky (faunu jsem nebyl schopen rozlišit, protože zvířat jsme fakt moc nepotkali) a alespoň měli po cestě informační tabule v angličtině, tak se člověk něco dozvěděl.
Vyhlášený Worlds End jako dobrý, ale už jsem tu na Srí Lance zažil mnohem hezčí výhledy, na to, jak je to tu přehnaně vychválené. A to jsme ho stihli těsně předtím, než ho celý zahalila mlha (typicky každý den tak kolem 9 hodiny). Když jsme se vraceli k tuktuku, tak jsme ale potkali nádherného jelena, který se turistů fakt nebál. To já jsem se skoro bál, že nám vleze do tuktuku – 4 lidi a 1 jelen už by se tam fakt nevešli.
Jelikož další den brzy ráno musíme na imigrační úřad pro prodloužení měsíčního víza, vyrážíme nejkratší cestou směr Colombo. Podle Google Maps odsud vede silnice přímým směrem, takže nemusíme celé hory objíždět.
Odbočíme, a hned nás překvapí totálně rozbitá silnice plná děr a velkých louží. Trošku znejistím, ale kolemjedoucí řidič náklaďáku nám potvrdí, že ta cesta opravdu vede správným směrem. Koukám, že je to ta silnice, která vede k Bambarakanda Falls. Tam jsme byli, je tam krásná asfaltka. Tak se to snad za chvíli zlepší.
No, nezlepšilo. Vlastně to bylo pořád horší. A to jsme si mysleli, že to horší už být nemůže. Ale vracet se nám nechtělo, a tak jsme se tuktukem kodrcali dál a dál. Až jsme se dostali na kamennou cestu, kde některé kameny byly skoro větší než kolo u tuktuku. Po nahlédnutí za dvě zatáčky a konstatování, že tohle se opravdu nezlepší, se rozhodujeme to otočit. Znamená to zase hodinu a půl jet po šílené cestě, a pak si protáhnout už takhle dlouhou cestu o 4 další hodiny objížděním hor. Zabolí to u srdce, ale skončit zaseklý uprostřed hor a pak platit opravu zničeného tuktuku, to není schůdnější varianta.
A tak to otáčíme. Vyhodím všechny z tuktuku, ať je co nejlehčí. Kličkuju mezi velkými kameny a snažím se neurvat výfuk. Sakra, támhle jsou samé velké, to tam určitě odřu! Ale možná by se to dalo projet tady po straně, jak je ta tráva… Všup! Najednou se změní úhel pohledu o pár desítek stupňů a já sedím v nakloněným tuktuku, co má kolo v příkopě. A sakra.
No, chvíli tam s tím laborujeme, není to tak jednoduché, jako to bylo, když zapadl Omar ve městě. Sjel jsem o dost hlouběji, do příkopu se nedá tak jednoduše stoupnout a kolem zbylých kol jsou kameny. Po vymýšlení a zkoušení všech možných technik a rozpomínání se na fyzikální principy se nám nakonec podaří tuktuk dostat zpátky na cestu. Uff.
Když se vykodrcáme z téhle šílené cesty, tak už nás čeká jen mnoha hodinová cesta tuktukem do Kolomba. Mlha, vítr, liják, tma. To všechno za dlouhou cestu stihneme, dokonce i všechno naráz. Ale pořád lepší, než se potit v autobuse nebo mačkat ve vlaku. Za tuktuk jsem fakt rád.
Nakonec se nám ale přecejen podaří dokodrcat do Kolomba (kde je teda provoz o něco šílenější, ale v noci se to dá) a do našeho hostelu, resp. homestaye. Dalo mi docela práci najít v Kolombu něco za rozumnou cenu, o to víc jsme pak překvapení, když nás přivítá luxusní klimatizovaný pokoj s parádní koupelnou, v baráku s mramorovou podlahou. Alespoň se na zítřek dobře prospíme, ráno nás čeká obíhání na úřadě.
