Další projektový den, dnes se to má týkat ochrany mangrovů. Jsem na to zvědavý, o mangrovech nic nevím, ale rád se přiučím.
Po tom, co se opět scházíme s partou z předchozího dne a dorazíme společně do Koggaly, vlezeme do lodi a vyrážíme po jezeře, které je obrostlé mangrovy.
Čekám v napětí, co bude naše dnešní práce na projektu, když v tom zastavujeme u mola. „Tady si můžete sednout.“ říká nám místňák a ukazuje na dvě sádky s rybičkami. Fish therapy.
Vyklube se z toho, že si můžeme ponořit nohy do takové té kádě s rybičkami, co vám okousávají nohy. No, nevím, jak tohle souvisí s projektem, ale jelikož se nic jiného neděje, tak si holt nechávám okousávat nohy. Hrozně to lechtá. Je ale zajímavé, že tohle jsou docela velké ryby. Myslel jsem, že ty okousávací jsou jen ty maličké.
Po nějaké době strávené u rybiček vyrážíme dál na ostrov, kde se posléze dozvídáme, že se tam pěstuje skořice. Podle wikipedie pravá skořice právě pochází a pěstuje se zde na Srí Lance.
Následuje názorná ukázka toho, jak skořicovník vypadá a jak se zpracovává. Narozdíl od levnějších způsobů zpracování se zde používají tenké proutky skořice (tedy nechává se vyrůst pouze do podoby nižších keřů), a z nich se používá pouze vnitřní vrstva kůry – tedy je potřeba nejdříve oloupat vrchní kůru, a pak opatrně odříznout plátek té vnitřní.
Posléze lezeme zpátky do lodi a vyrážíme dál na plavbu po jezeře. Po chvíli přirazíme u dalšího mola. Tady se pro změnu můžeme podívat do buddhistického kláštera. Čekal jsem nějaký honosný chrám nebo tak něco, ale to jsem byl zklamaný. Je to v zásadě taková mikrovesnička o pár barácích, které vypadají poměrně obyčejně. V jednom se modlí, ve druhém učí děti náboženství, ve třetím bydlí, ve čtvrtém jedí a v pátém mají zásoby, které jim lidi nosí (prý tam mniši nic nevydělávají, ale žijí pouze z toho, co jim tam lidi nosí. Z pohledu na břuchy některých z nich jim tam toho nosí asi docela dost).
Pak nám jeden z aiesekářů domlouvá požehnání u buddhistického mnicha. Moc nevím o co má jít, ale ze zvědavosti se připojuju, tak snad teď nebudu prohlášen za největšího kacíře a modláře. V zásadě to spočívalo v tom, že jsme si klekli do místnosti, natáhli mezi sebou nit, mnich chvíli něco povídal tou jejich hatmatilkou, a pak nám každému na ruku navázal kousek té nitě. To nás prý mělo ochraňovat na našich cestách. Hm, pořád žiju, tak to asi funguje.
Při dalším nastoupení do lodi mi dochází, že dneska ze starání o přírodu asi moc nebude, tak se snažím alespoň zjistit nějaké informace o mangrovech. Dozvěděl jsem se v zásadě jen zlomek toho, co jsem si den předtím přečetl na wikipedii, tak si to můžete přečíst taky. Z toho, co říkali, tak nic z toho nebylo v rozporu, tak to asi bude pravda.
Poslední zastavení bylo na dalším ostrůvku, kde byla jenom „džungle“. Tak jsme se byli chvíli projít, pokochat se přírodou, pohoupat se na větvích, a jelo se opět na pevninu, a samozřejmě na oběd.
Jelikož bylo sotva po poledni a byl jsem od Galle na tu stranu, co je Matara, rozhodl jsem se, že se tam na zbytek dne vypravím. Zajedu do SK townu pozdravit Davida Peřinu a zasurfovat si na písečném pobřeží a pěkných vlnách, které by měly fungovat lépe než ty v Hikkaduwa.
Po delším výletě autobusem, dalším obědě v KFC (v té první restauraci se co se týče množství moc nepředali) a dobelhání se do SK townu po tom, co se mi rozpadl sandál, jsem se sešel s Davidem a šli jsme surfovat při západu slunce.
Nejdřív jsem zkoušel chytat vlny, ale i když chodily fakt pěkné, na mě to bylo moc velké, takže po tom co mě to párkrát slušně srolovalo a já zjistil, že se stejně na prkno nepostavím, jsem šel trénovat stabilitu do pěny. Po tom, co jsem se dvakrát parádně svezl skoro až na pláž mi sebevědomí stouplo a zkusil jsem zase štěstí ve větších vlnách. Nakonec se mi povedlo i jednu chytit, nastoupit do ní a dokonce nevyrazit kolmo, ale pěkně po ní. Bohužel jsem trošku neodhadl směr, takže jsem po vteřině narazil na její konec. No nic, ale i to se počítá.
Unavený, ale nadšený po tom, že jsem se konečně po dlouhé době na prkně zase postavil, vyrážíme s Davidem k babičce na hlavní ulici pro Rice & Curry. Potom si docela dlouho povídáme o spoustě zajímavých věcí, o surfování, o křesťanství, o vztahu s Bohem, o manželství, o katolících a tak podobně. Povzbuzený a vyzbrojený radami od Davida vyrážím na autobus, protože mě čeká přes 2 hodiny cesty busem, a potřebuju chytit poslední bus, co mi jede v 10 z Galle. Ten nakonec stíhám, a tak se úplně hotový svalím na postel a v minutě usnu.
