Ráno vyrážíme brzy, abychom stihli východ slunce. Jeden z místňáku nás sveze školním autobusem do centra Haputale a tam čekáme na bus. Je strašná kosa. Teda na to, že tam stojíme v triku a kraťasech. To jsme fakt trošku nevychytali.
Po pár optáních zjišťujeme, že žádný přímý bus nás tam nepřiblíží, a tak protože tam chceme být co nejdřív, bereme tuktuk, protože za těch pár stovek pro každého to stojí.
Za rozbřesku slunce projíždíme mezi čajovými plantážemi a na okraji srázu, ze kterého je vidět slunce vycházející zpoza hor. Prostě nádhera. Po chvíli už stojíme na vyhlídkovém místě u pana Liptona a užíváme si dechberoucí výhled.
Po tom, co se proberu z tranzu si všimnu, že kluci už tam nejsou. Odběhli si někam se zahřát a dát si snídani a teplý čaj. Po chvíli se k nim připojuju.
Jakmile vyjde slunce nad hory, zaplaví nás svým teplem a nádherně osvítí kopce osázené čajovými plantážemi. Pomalu si usrkávám teplý čaj s mlékem, rozmrzám na slunci a užívám si tu nepopsatelnou nádheru. Vydržíme tam s klukama jentak se kochat minimálně půl hodiny.
Zaplete se tam s náma do řeči jeden mladší místňák, co vypadá tak na 15. Umí dobře anglicky, dokonce i pár slov a vět česky, prý tam potkává čechy docela pravidelně. Vypráví, jak sem nahoru jezdí pracovat, ale jinak bydlí v chatrči dole pod kopcem. Prý má tři další sourozence, ale rodiče už nemá. Sourozenci pracují a on vydělává, aby se o ně postaral. Tak mě požádal, jestli bych mu nedal něco navíc. Nikdy nevím, jesli si to ti lidi vymýšlí, aby vyžebrali nějaké peníze navíc, nebo je to pravda. V tom případě je to fakt síla.
Když jsme si dostatečně užili výhled, rozhodli jsme, že se dolů z kopce vydáme pešky. Jdeme několik kilometrů dlouhou trasu po malé silničce, vedoucí uprostřed čajových plantáží. Prostě nádhera, to se nedá slovy popsat.
Asi tak v půlce kopce se zastavujeme v čajové továrně na prohlídku. V rychlosti nám ukáží, jak se tady čaj vyrábí. Bohužel máme zakázáno fotit, tak z toho nic nemám. Ale pokud by vás to zajímalo, koukněte se na díl Jídlo s.r.o., Romaň Vaněk v díle „Sklizeň čaje na Srí Lance“ podrobně a věrně popisuje, jak se takový čaj vyrábí.
Mimochodem, hodně lidí mi před odjezdem říkalo, jak si tady musím užít jejich parádní excelentní čaj, když budu přímo u zdroje. Byl jsem trošku napochybách, jestli to tak opravdu bude, a moje „obavy“ se potvrdili. Tady se prostě kvalitní čaj nepije, a to z prostého důvodu – pro místňáky je kvalitní čaj moc drahý. Čaje s vyšší kvalitou se exportují, a místňáci tu obvykle pijí jen ty nejlevnější. To je asi taky důvod, proč se obvykle podávají s mlékem a silně přeslazené. Když budu mít možnost, zkusím se někde poptat přímo v továrně. Další zajímavostí je, že zelený čaj tady vyrábějí minimálně. Černý čaj je totiž jednodušší na výrobu a tak se jim to více vyplatí, a asi je po něm i větší poptávka.
Po zastávce pokračujeme dál pěšky až do Haputale a dáváme si oběd. Jídlo je moc dobré, i když porce za moc nestojí.
Vyrážíme na druhou stranu od města podívat se na Bambarakanda falls, nejvyšší vodopády tady na Srí Lance. Od zastávky busu nás čeká asi tak 5 km cesta do kopce, ale opět pěknou krajinou, tak nám to ani nevadí.
U vodopádů platíme vstupné (samozřejmě) a jdeme se tam podívat. Vodopády jsou pěkné, ale trošku to kazí turistická upravenost – betonové můstky a zábradlí, cedule s varováním o koupání a tak podobně. Šel bych si zaplavat, ale nechci riskovat infekci do rány, a tak si sednu na lavičku, vytáhnu sušenky a kochám se.
Po chvíli se kolem mě začnou sbíhat opice a začnou loudit. Někde jsem četl, že není dobrý nápad jim nic dávat, protože pak budou chtít víc a víc, a když pak přestanete, tak můžou začít být až agresivní. A tak se zdráhám jim něco dát, ale Omar se toho nebojí a jednu sušenku jim přihodí. Postupně se z toho stane zdroj zábavy, a tak tam sedíme a krmíme opičky. Je pravda, že potom nepřestávají loudit, ale naštěstí nejsou agresivní.
Když nás opičky přestanou bavit, máme se k odchodu, ale ještě navrhnu, že bychom se mohli jít podívat na jiné vodopády, trošku secret spot nedaleko odtud. I když jsme už unavení, tak kluci souhlasí, i když nakonec se od nás Omar odpojí a jdeme akorát já s Johnnym.
Jdeme dost naslepo, po malých stezičkách, a nevíme jestli výšlap vůbec bude stát za to. Ale stál. Ten výhled, který se nám naskytl, byl naprosto famózní. Po tom, co jsme se asi čtvrt hodiny kochali jsme se ještě vydali k menšímu vodopádu.
To místo fakt stálo za to, musím říct, že to je to, co mě baví. Nenápadná zapadlá místa daleko od civilizace a od turistických tras, kde naleznete ničím nerušenou přírodu a přírodní úkazy. Naprosto magické místo s krásnou tůňkou, skoro jak z nějaké pohádky. Johnny se tady neudržel a šel si zaplavat, i přes to, že moc plavat neumí. Já už se taky málem neudržel, ale fakt jsem chtěl, aby se mi rána co nejdříve zahojila, tak jsem to nechtěl riskovat.
Pak už jsme vyrazili na delší cestu zpátky do Haputale, dali si večeři v osvědčeném podniku (tentokrát i porce stály za to) a šli to zabalit do hotelu, který byl hned naproti. Tenhle hotel jsem vybral proto, že má na střeše malou rádiovou věž, kam jsem se rozhodně chtěl jít podívat.
Při vstupu do pokoje nás čekalo menší překvapení – jsme tři, takže Triple room je jasná volba. Nenapadlo mě, že tu na nás bude čekat manželská postel s nebesy. Ale tak co. Požádali jsme o jednu deku navíc, protože spát pod jednou dekou s Johnnym by bylo i na mě moc, a ulehli na naše „hnízdečko lásky“.
