Den 42 - Nie, radšej trochu kľudu

Když seběhnu z Adam’s Peaku, přemýšlím, co teď podniknout. Spát tady v okolí teď nepůjde, autobusy ani tuktuky teď taky nejezdí… A tak jsem se rozhodl najít si na mapě nejbližší jinou horu a zkusit to na ní střelit, jestli třeba nepůjde vylézt, že bych si užil východ slunce sám, a třeba s výhledem na Adam’s Peak. A tak v otevřené restauračce nabiju mobil na tři procenta a vyrážím na nejbližší vrchol jiné hory, snad tam nikde nezahučím.

Noční procházka cizí krajinou je docela tajemná, cítím se jako za dětských časů na nějaké noční bojovce. Chvíli takhle šlapu po cestičce uprostřed lesů, a když dojdu nejblíže k vrcholu, zjistím, že mimo cesty to tady fakt střelit nepůjde. Zarostlý les křovím a vysoká tráva není nic, čím bych se teď chtěl prodírat. A pak si všimnu, že cestička pokračuje na východní stranu kopce, kde to vypadá na strmý sráz. „Tak sice nebudu na nejvyšším bodě, ale zase budu směrem na východ“, pomyslím si, a vyrazím dál po cestě.

Během cesty se už začíná pomalu rozednívat a já jsem fakt rád, že jsem se rozhodl to otočit, protože je to fakt nádhera. A tak si užívám pomalu probouzející se den a snažím se doběhnout na vyhlídkové místo. Než se tam dostanu, slunce se vyhoupne už docela vysoko, ale je to prostě nádhera. Čajové plantáže zalité zlatým svitem slunce a v pozadí třpytící se jezero. A kolem ani živáčka. Vyšplhám se tedy na nejvyšší bod čajové plantáže, sednu si na kámen, otevřu balíček připravené rýže co jsem si včera koupil v restauraci a kochám se nádherným výhledem.

Když nasytím jak žaludek tak oči, vyrazím zpátky zatočenými silničkami až k hlavní silnici. Tou dobou se už všechno probouzí k životu, ale silnice jsou kupodivu prázdné. Teda až na dlouhou šňůru autobusů úhledně zaparkovaných jeden za druhým. Jenže žádný neodjíždí. A tak po několika kilometrech, co se procházím podél dalších a dalších autobusů, chytám ojedinělý tuktuk a nechávám se odvést do Dick Oya, vesničky poblíž Hattonu, kde by se měly dát dělat pěkné procházky kolem jezera.

A je to tak. Jezero (respektive umělá nádrž) je fakt nádherné, s průzračnou vodou. A tak k němu vyrazím, kochám se tou nádherou a přitom se snažím najít nějaké místo ve stínu, kde bych na chvíli dohnal probděnou noc. Nakonec se mi podaří najít odlehlé místo ve stínu bambusů. Sice když mě po několikáté probudí kolemjdoucí lidé, zjistím, že až tak odlehlé není, ale stejně tak šlofík pořád bodne.

Protože zbytek dne nemám co na práci a spaní už mám domluvené v Hattonu kousek odtud, jdu se ještě projít kolem jezera. Procházku zakončuju parádní koupačkou naostro. Super pocit.

A pak už jen přesun do Hattonu, kde mám zabookovaný hostel přímo u vlakového nádraží. A musím říct, že to místo je fakt pěkné. Potkávám tam ještě jednoho němce a anglický páreček, a tak na terase u kolejí prokecáme zbytek odpoledne. Neměc měl docela pech, pár dní po příjezdu ho štípnul komár a on dostal horečku Dengue, a tak zbytek dovolené proležel v teplotách. Tak jsem byl fakt rád, že se mi to vyhlo – já ať dělám co dělám, každé ráno se probudím celý poštípaný, ale naštěstí z toho zatím nic není. Anglický páreček měl taky něco do sebe. Oba dva přes sezónu pořádají hudební festivaly v Anglii, a to jim vydělá natolik, že pak každý rok na několik měsíců můžou spolu cestovat po světě. Někdo si to holt umí dobře zařídit.