Z Haputale ráno vyrážíme na Lipton’s Seat, protože to je prostě taková nádhera, že to chcete vidět znovu. Jedeme nahoru tuktukem, takže to ani není taková dřina, a můžeme si užívat výhledu i bez námahy. Asi tak 2 km pod vrcholem ale stejně navrhnu, že bychom si mohli kousek vyšlápnout a užít si tu nádheru o to víc. Dokonce i Omar souhlasí, a tak parkujeme tuktuk a zbytek šlapeme pěšky. Když se dostaneme skoro nahoru, v cestě stojí traktor a nechce nás pustit dál. Nejdřív to zdálky vypadá, že tam něco nakládají, ale pak zjistíme, že tam odpalují dynamit! Nechce se nám tomu moc věřit, ale stejně se chceme dívat. Místňáci pořád běhají kolem nějakého kamene a co chvíli zastavují lidi a křičí na ně, ať tam nechodí, a pak je zase pouští. Když se to stane už potřetí, ztrácíme naději na to, že si užijeme podívanou, a jdeme si sednout na čaj.
Po pár minutách najednou neskutečná pecka, asi 20 metrů od nás. Začnou na nás padat kamínky a dosedat prach. Tak to přeci jen odpálili! Přijde mi to docela komické – v Evropě kdyby se něco takového dělo, tak zavřou přístupovou cestu na vrchol několik kilometrů daleko a budou hlídat, aby nikdo po té cestě nešel. Tady prostě jen houknou na lidi, ať se chvíli nepřibližujou na méně než dvacet metrů, připojí dráty k baterce traktoru, odpálí dynamit, a jede se dál, jakoby se nechumelilo. Je mi to vlastně docela sympatický, lidi tady prostě používají selský rozum a nesnaží se dělat všechno blbuvzdorné – když jede vlak s otevřenými dveřmi, tak tam prostě nelezu nebo se pořádně držím. Když v protisměru troubí autobus, že mám uhnout, tak prostě uhnu. Když na mně hulákají, že odpalují dynamit a že tam nemám chodit, tak tam prostě nelezu, tečka. A asi i proto je to tady taková zábava, protože vám tady nesvazují ruce proto, abyste si náhodou něco neudělali…
Cestou dolů chytáme náklaďák, a svezeme se na korbě. Užíváme si parádní výhled, a zároveň si můžu přičíst další položku na seznam použitých dopravních prostředků tady na Srí Lance. Pak už jen nasedáme do vlastního tuktuku a jedeme se podívat na Diyaluma Falls – další vodopády, o kterých mám info, že se dají vylézt až nahoru.
Po dlouhé a kodrcavé cestě konečně přijedeme pod ně. Druhé největší vodopády na Srí Lance – vypadají majestátně. My bychom ale rádi nahoru. Z informací místňáků a průvodců, co se nás snaží přesvědčit, ať jim zaplatíme a jdeme s nimi, se dozvídáme, že cest nahoru je několik. Jenomže se po každém ujištění mění výpověď toho, která z cest je dobrá a která naopak špatná. A jelikož May a Omar se moc netváří na šplhání na několik set metrů vysokou skalní stěnu, rozhodujeme se to objet po silnici, abychom se dostali na silnici nad vodopády.
Tam chvilku tápeme, jak se k nim ze silnice dostat, ale nakonec nám místní klučík ukáže tajnou stezku. Opravdu nic pro turisty, máme dost co dělat, abychom nesjeli sráz po zadku a abychom se prodrali hustou vysokou trávou, ale nakonec se všichni vyhoupneme u řeky. Je to fakt nádhera, užíváme si pohled na malé vodopádky a tůňky, ve kterých se chystáme koupat. Jenže jsme ještě moc daleko proti proudu – já bych se chtěl dostat přímo nad vrchní vodopád, a tak pokračuju podél proudu dál, že se kdyžtak vykoupu až po cestě zpátky.
Po nedlouhé době se opravdu vyloupnu přímo nad hlavním vodopádem, a je to fakt nádhera. Parádní výhled do všech stran, i se dá dostat skalní římsu přímo vedle hlavního vodopádu a koukat dolu na maličkou silničku, kde jsme ještě před chvílí stáli. A tak se tak kocháme, a pak se ještě s Johnnym rozhodujeme, že si zaplaveme v tůňkách, co jsou tady.
A tak se tak rochníme, když si po chvíli všimnu, že jsem celý pokrytý takovým černým bordelem. Co to sakra je? Nějaký mech, nebo do čeho jsem se to otřel? Po bližším prozkoumání zjistím, že to jsou stovky malých pijavic. Uááá, fuj! A já si do toho sednul! Rychle skáču do jiné tůňky a snažím se je ze sebe smýt, než se přicucnou. Docela to jde, ale jsou tak maličké, že jich stejně spousta zůstává, co si člověk nevšimne.
A tak se tak s Johnnym oháníme a strháváme ze sebe pijavice.“Mám nějakou na zádech?“ „Ne, ale máš jich hromady na zadku!“ „Uaaa, fuuj!“
Začíná krápat. Po minutě už se strhne obrovský lijavec. Všichni rychle balíme věci a utíkáme se schovat pod strom. Já se nestihnu ani obléct, což mi stejně ani nevadí, protože bych byl za 10 vteřin durch. A protože jsem si nevzal plavky a koupal se jen v trenkách, tak tam teď pobíhám polonahý v dešti, je to trošku zahanbující. Déšť neustává, tak se rozhodujeme, že vyrazíme zpátky i v dešti, protože je to stejně už fuk. Využívám šance, že nikdo není okolo a ještě si zaběhnu zpátky k vodopádu, stoupnu si na římsu a vyčůrám se dolů. Jaký je to zážitek, čůrat 200 m dolů, v neskutečném slejváku a s naprosto nádherným výhledem do širých dálek, to vám snad ani nemusím popisovat. No a pak se jen plahočíme v dešti k tuktuku.
U tuktuku déšť přestane, tak máme možnost se usušit a převlíct se do suchého. Já si jaksi v zásadě žádné náhradní oblečení nevzal, ale naštěstí mi May stihla schovat oblečení dřív, než začlo pršet, takže jsem na tom byl ve výsledku ze všech nejlíp.
„Uaaah, what the f**k?“, křičí Johnny a strhává z nohy několikacentimetrovou nacucanou pijavici. Jak je to sakra možný, že se tak natáhnou, vždyť to má normálně ani ne milimetr! A tak ze sebe strháváme oblečení a hledáme zapomenuté pijavice. Já schytal tři, v zásadě jen na nohou.
Už už chceme vyrazit, v tom Johnny vyskočí z tuktuku. „Uaaa, mám pijavici na zadku!“ Znovu ze sebe strhá všechno oblečení a začne se všude kontrolovat. No scéna, kdy Johnny stojí uprostřed silnice, trenky do půl zadku, prohlíží si svoje nádobíčko, jestli tam náhodou nemá pijavici, a nezajímá ho, že kolem jezdí auta a tuktuky, byla k popukání. Johnnymu to tak vtipné nepřišlo. No, přiznávám, že jsem se pak taky odešel do ústraní ještě jednou pořádně zkontrolovat…
No, a pak už nás čekala jen noční cesta tuktukem do Ohiyi, odkud plánujeme náš poslední výlet do Horton Plains.
