Takhle to dál nejde. Takže výzva: napsat den do 15 minut. Uvidíme, jak to půjde.
Ráno nepříjemné zjištění. Pes nám pochcal celý tuktuk. Smrdí to jak ***. Nic naplat, rychlý odjezd se nekoná, místo toho sháním kýbl, mýdlo, hadr a drhnu pochcaný tuktuk. Fakt paráda.
Jedeme do Elly, naplánoval jsem zase trošku toho lezení – nejdřív vylézt na vodopády Rawana Ella Falls, potom na Ella Rock a pak jít prozkoumat opuštěnou továrnu na čaj. Omar opět hlásí, že s náma nejede, takže jedeme ve třech. První plán je vylézt na vodopády. May taky zahlásí, že jí bolí nohy, a tak zůstávám jen já s Johnnym. Super, alespoň se můžeme pustit do pořádného exploringu.
Podle mého tajného zdroje by tu někde měla být cestička vedoucí na vršek vodopádu. Nedaří se nám jí najít a tak to střelíme skrz džungli někam nahoru, že to přeci musíme dát. No, je to fakt hell. Mnohem horší, než Sigiriya. V žabkách šplhám po skále, škrábeme se do kopce, kde není čeho se chytit, prodíráme se trním s malými háčky, co se zasekávají do kůže.
Když už slyšíme vodopády, zasekneme se u mega vysoké trávy, která řeže a jejíž stonky jsou obaleny tisíci malých ostrých chloupků, které se zabodají do kůže a nedají se dostat ven. Navíc skrz trávu nevidíme a jsme na strmé skále, takže se to fakt moc nedá. V žabkách vylezu na strom a zhodnotím, že tohle už je o život, a že budeme muset zpátky. Nakonec přecejen najdeme cestu a s nadšením se vyloupneme u vodopádů. Johnny volá nadšením a křičí na lidi dole. Ještě, že se sem téměř nedá dostat – jinak by na nás určitě už někdo přišel.
Jdeme se vykoupat do tůňky pod vodopádem, když na nás někdo volá. Policajt. Sakra, tak se sem přecejenom dá dostat. No nic, tak nám alespoň ukázal cestu dolů. Aha, tak tady byla ta cestička! A dá se sem dostat za 10 minut úplně v pohodě! My se sem škrábali přes 2 hodiny a u toho potili krev! Nevadí, ten zážitek nám to už nesebere.
Pak se rozhodujeme vylézt na Ella Rock. Chci ukázat Johnnymu parádní výhled. Po tom, co se tam vyškrábeme a nabažíme se neskutečné přírodní podívané, rozhodneme se slézt k řece výš nad vodopády, kde by někde měla být opuštěná továrna na čaj. A já rád prolézám opuštěné budovy.
Cestou se ještě koupeme v řece, a pak jdeme objevit opuštěnou továrnu. Navzdory mně známému popisu, kdy je továrna špatně přístupná, ale zase stojí za to, je to ve výsledku naopak. Továrna je dobře přístupná, avšak už zdaleka není opuštěná. A tak nás odtamtud vyhání místňák, ať mu nelezeme po pozemku. Ve výsledku nám ale ukáže cestu k silnici. Tady je to fakt super – lezete někam kam nemáte, a ve výsledku vám místo trestu naopak ještě ukážou cestu. To je fakt milý.
A tak jsme se na kopci pokochali starým vozem majitele, co zkoupil obrovské pozemky v téhle oblasti, a nechali se odvést tuktukem na hlavní silnici, kde jsme už chytili bus a sešli se s May a Omarem. Po rychlé večeři jedeme do Haputale, kde se v hostelu nečekaně potkáváme s partou opilých čechů. Nakonec si s nimi pokecá Johnny anglicky víc než já, protože mě přijde zajímavější páreček cestovatelů z Holandska, se kterým prokecám večer nad čajem.
A je to. Stihl jsem to.
