Noc je hrozná. Zdají se mi nějaké divné sny, vždycky se probudím v pokoji a začne se dít něco zvláštního. Po chvíli se znovu probudím, ale zase je to divné. Takové trošku Inception. Ve 4 v noci začne hrát hrozně nahlas hudba z protějšího obchodu, a už to nepřestává. Tenhle hotel je fakt na pěst. Doufám, že bude mít otevřeno na střechu, protože jinak by mě asi kleplo – je to jediný důvod, proč jsem teď tady v tom hotelu. A tak vyrážím na noční výzvědy pro zklidnění mého svědomí. Vydávám se na zšeřelou chodbu, nikde nikdo. Vycházím po schodech nahoru, kde tuším výlez na střechu. Klika cvakla, dveře se otevírají. Paráda, alespoň, že tak. Jdu znovu zalehnout a trošku nervózně se těším na ráno.
Znovu ulehám, a po několika dalších probuzeních se budím kolem šesté, kdy očekávám východ slunce. Budím kluky, abychom nezaspali východ slunce a vyrážíme potají na střechu.
Otevírám dveře a hned mířím k žebříku vedoucímu na stožár. Je strašná kosa. Začínám lézt po žebříku, kluci jsou v těsném závěsu za mnou. Asi v půlce si všimnu, že za mnou nikdo nejde. Co se děje? Kluci jsou pořád na střeše. To se bojí? No nic, pokračuju dál. Začíná se to docela nepříjemně kývat. Trošku znervózním, ale pokračuju dál. Nahoře opět zkontroluju kluky. Ty zrovna odcházejí a vracejí se zpátky. No nic, tak tu budu sám. Stejně bychom se sem asi všichni nevešli. Ještě jim píšu, co se stalo. Prý jim byla moc velká kosa, tak to zabalili.
Čekám na východ slunce a užívám si tajemnou atmosféru probouzejícího se Haputale. Východ je jako na potvoru za horou a slunce se ne a ne přehoupnout nad obzor. Čekám asi tak půl hodiny a už je mi fakt kosa. Když slunce konečně vyleze, stejně není vidět, protože je za mraky. Spokojím se tedy s tím, co jsem viděl, a vydávám se na cestu zpátky.
Ráno se vydáváme na snídani do již dobře známé restaurace. Jelikož cesta zpátky vede přes Ellu, kde kluci ještě nebyli, vydáváme se nejdřív tam. Cesta z Haputale do Elly je prý vlakem fakt nádherná, bohužel dopoledne nejede ani jeden vlak, tak musíme busem.
Po dvou přestupech (a člověk by čekal, že se tam dostane napoprvé) se konečně dostáváme do Elly. Zjišťujeme, že máme necelé dvě hodiny na prohlídku Elly, protože pak nám jede poslední přímý bus do Galle (v půl jedné odpoledne!). A tak se vydáváme na Nine Arch Bridge, který je docela kousek a kluci ho ještě neviděli.
Jelikož máme ještě chvilku čas s Johnnym to hecneme a rozhodneme se rychle vyběhnout na Little Adam’s Peak. Osobní rekord. Nahoře jsme byli za 4,5 minuty. Pár minut si užíváme výhled a pak zase letíme zpátky. Je to dost naknop, ale bus nakonec stíháme. Čeká nás asi tak 7 hodinová cesta autobusem, to bude fakt paráda.
Nekonečná cesta. Hrozně moc lidí. Nabíráme zpoždění. Hraje hrozně nahlas otravná hudba. Snažím se jí přebít ještě hlasitějším poslechem jiné hudby. Smrdí to tu. Bolí mě hlava. Je mi blbě. Do háje, ať už tam konečně jsme.
Poslední kilometry skoro chytám amok. Když to konečně zastaví v Galle, vypadávám z busu a odmítám nastupovat do dalšího. A tak se raději jdu zaší do Galle Fort, trošku se provětrat, zklidnit se šuměním moře, daleko od všeho hluku, smradu a srí lanské popové hudby, která mi už začíná opravdu lézt krkem.
Po tom, co se trošku zklidním, dám si čerstvý džus za 60 rupií, zavolám do Čech a odhodlám se jít chytit bus domů. Padnu do postele vyčerpáním už v 8 hodin a spím až do rána.
