Prudké světlo do očí. Hluk. Do háje, fakt díky May, ty umíš probudit opravdu příjemně. A to už je pět? Vždyť jsou teprve čtyři! Aaargh! Spát v jedné místnosti s muslimkou, která každé ráno vstává na salát je fakt peklo (samozřejmě nemám na mysli pravidelnou konzumaci zdravé výživy, ale muslimské povinné modlitby, z čehož jedna by měla být před východem slunce).
V půl páté už burcuje Johnnyho s Omarem (kteří měli to štěstí a spali v jiné místnosti), že už musíme vyrážet. Řeklo se sice v pět, ale teď už stejně nemáme šanci usnout, a tak se rozespale soukáme do tuktuku.
Asi bych měl vlastně vysvětlit, proč tak brzy. Chystáme se na Sygiriyi, což je jedna z nejvíce navštěvovaných památek tady na Srí Lance. Z tajného zdroje mám doporučení jít tam hned na začátku otevírací doby, protože pak už je tam hafo turistů a člověk si to neužije. A ještě lepší je si přivstat a vylézt na protější horu a užít si odtamtud východ slunce s pohledem na Sigiriyi.
A tak si to drandíme za temné noci tuktukem po prázdných silnicích, a u sygiriye jsme ani ne za půl hodiny. Respektive u Pidurangaly, což je ta vedlejší hora. Překvapuje mě, že spolu s námi vyráží tak 10 dalších lidí. Ještě víc mě překvapuje, že se tam platí vstupné – měl jsem naivní představu, že je to jen nějaká neznámá hora, na kterou nikdo kromě pár ztřeštěnců neleze.
Každopádně dostat se až na vrchol není až taková sranda. Teda pro mě to sranda je, já si lezení po skalách užívám, ale trošku mě překvapí, že je cesta na vrchol ne úplně turisticky přístupná, když je to tady tak profláklé. A tak pomáhám pár lidem a jednomu postaršímu američanovi vyšplhat na vrcholek skály (docela respekt, že to nakonec zvládl) a pak už se jdu kochat pohledem, který se mi po vylezení na vrchol naskytne.
Je to fakt nádhera. Vrcholek hory je tvořen obrovskou kamennou plošinou, po které se dá volně procházet a užívat si neskutečný výhled na všechny strany. A že je o co stát – kromě samotné Sigiriye se kolem ní rozkládá tuším největší národní park tady na Srí Lance, takže se můžete kochat pohledem na východ slunce nad téměř nekončící lesy, a poslouchat, jak se za krákání ptáků a skřehotání opic pomalu probouzí k životu.
Po tom, co se slunce vyhouplo nad horizont, já se dostatečně pokochal výhledem a ubránil zbytky jídla ze včera (a moji jedinou snídani) před nenasytnými psy (co tady na skále sakra dělají?), usoudil jsem, že je čas vyrazit na Sygiryi. Johnny s Omarem se rozhodli, že jim to za ty peníze nestojí (vstup je tady fakt dost přehnaný – v přepočtu více než 600,-) a že na nás počkají dole. May a já jsme rozhodlí, že když už tu jsme, tak že za to ty peníze dáme. Scházíme horu, bereme tuktuk (náš vlastní – to je fakt pohodička! Žádné hledání volného tuktuku, žádné smlouvání, prostě jen nasednout a jet) a jedeme koupit lístky. U pokladny May zjišťuje, že se trošku přepočítala v řádech, a že to není 500 rupií, ale 5000 a tak se nakonec taky rozhodne, že jí to za to nestojí. A tak jdu sám. No tak co, já jsem na to zvyklý, umím si užít věci sám. Snad to za ty peníze alespoň bude stát.
Procházím nádhernými zahradami, užívám si pohled na majestátnou skálu tyčící se nademnou a snažím se si ǘ hlavě srovnat, že si tu někdo zbudoval pevnost už 1500 let nazpátek, moc si to nedokážu představit. Zážitek trošku kazí všudypřítomné cedule, zábradlí a umělé schody. Prostě turistické místo, co se dá dělat. A tak tedy šplhám po uměle vytvořené cestě nahoru, cestou míjím nástěnné malby, co jsou prý dost staré, ale nějak to nedokážu moc ocenit, tak jdu dál.
Procházím podél stěny, které přezdívají Mirror Wall. Čekal jsem, jak se to bude lesknout, ale je to jenom hladká stěna, nic víc. Co je na ní zajímavé jsou nějaké zprávičky, co na ní načmárali vandalové 1000 let nazpátek. V zásadě to samé, co se čmárá na záchody na základce. Jenom možná méně sprosté. I když většina z nich prý obdivuje poblíž nakreslené obnažené krasavice, představující prý dívky z harému tehdejšího krále, tak těžko říct. Napadá mě, jestli za několik set let budou lidi zkoumat čmáranice na některém z veřejných záchodků a bude se to považovat za historické dílo.
Po více než hodince se konečně vyškrábu na vrchol a otevře se mi pohled na nádherné pozůstatky tehdejšího paláce, které teď spíš připomínají terasovité zahrady. Ale je to pastva pro oči. Nakonec jsem rád, že jsem šel, už jen kvůli tomuhle.
Jak tak sedím a kochám se výhledem, říkám si, že bych možná už měl jít, ať na mě ostatní dlouho nečekají. V tu ránu mi přijde zpráva od Johnnyho, že lezou na Lion Rock. Lion Rock? To je v překladu Sigiriya, ne? Co tím má na mysli? „Na sygiriyi?“ „Jo jo, na sygiriyi.“. Hm, tak se asi přecejen nakonec rozhodli, že to za ty peníze stojí. A tak se dál kochám pohledem a čekám na kluky, až dorazí na vrchol.
„Hej, co že jste se nakonec rozhodli zaplatit?“ „My jsme nic neplatili.“ „Cooo??? Jakto?“ „No, my jsme se prostě nudili, a tak jsme to střihli do džungle, že uvidíme, kam se dostaneme. No a tak tak lezeme, prodíráme se džunglí, a najednou slyšíme hlasy. No a po chvíli jsme zjistili, že jsme se dostali nahoru.“ Pche, tak to jsem fakt nečekal. Čekal bych, že přístup na nejstarší a nejdražší památku na Srí Lance budou mít víc ošetřený. Na chvíli mě zamrzí, že jsem dal tolik peněz za něco, co jsem mohl mít zadarmo. Ale pak si říkám, že je zase pravda, že se o to tady fakt starají. A za tři lidi už je to docela přiměřená cena. A tak si v duchu říkám, že se to tím alespoň vyrovnalo.
Když se konečně Omar vyškrábe navrchol (má oproti Johnnymu trošku zpoždění), už se rozhodujeme jít zase dolu. Podle toho co jsem viděl u vstupu, tak kontrolují lístky i při výstupu. Jenže Omar zpátky do džungle odmítá. Mě to naopak na druhou stranu láká, a zajímá mě, jak se na Sygiriyi dá dostat zadarmo (to se hodí vědět, ne?), a tak s Johnnym vyrážíme do džungle.
Musím říct, že cesta to byla docela krušná – museli jsme šplhat (respektive slézat) po skalách, prodírat se vysokou a hustou trávou, ostnatými křovinami a sklouzávat po strmých svazích. Ale mě tohle prostě baví. A tak když jsme se po hodině dostali konečně na cestu, celí upocení, poškrábaní, poštípaní od mravenců a komárů, stejně jsme se smáli od ucha k uchu.
Pak už jsme jen vyzvedli May (která byla nepřekvapivě trošku nakrklá, když se dozvěděla, že nakonec nahoře nebyla jen ona), počkali na Omara a vyrazili směrem za kulturou – do Polonnaruwy.
Po nějaké době jsme dorazili do města, kde jsme se chtěli jít podívat na památky. Jenže jsme zjistili, že veškeré historické budovy a památky jsou na jednom místě, a musí se platit další šílené pálky za vstup. A to se nám nechtělo. Já to sice nějakou dobu zvažoval (když už jsem tady…), ale pak jsem se rozhodl, že tohle už překračuje všechny limity lowcostového cestování, a že jim odmítám platit takové přemrštěné turistické ceny za to, abych zjistil něco o jejich kultuře a tak jsme si jen sedli podél řeky a chvíli sledovali Johnnyho, jestli se ve velkém proudu utopí nebo ne. Další zastávkou mělo být historické město Anuradnapura, což měl být jeden z velkých cílů našeho výletu. Jenže po chvilce googlení jsme zjistili, že je to to samé v bleděmodrém – za to, abychom něco viděli, musíme zaplatit tučné vstupné. A tak protože nikdo z nás není takový fanda kultury a památek, aby nám to za to stálo, rozhodli jsme se to otočit a vrátit se zpátky do středozemí, do hor, kde je krásně, a kde po nás nikdo nechce na každém kroku zaplatit tisíce rupií. A tak vyrážíme na dlouhou noční jízdu tuktukem směr Ella.
