Tak se opět probouzím doma. Dneska protože mi bylo oznámeno, že je nějaký hodně důležitý projekt, který je organizovaný jinou velmi váženou organizací, a že tady bychom fakt neměli chybět. Tak to jsem zvědavý, doufám, že jsem se sem nevracel z hor zbytečně.
Ráno nás honí, abychom už v 8 byli v Galle, a ať hlavně nepřijdeme pozdě, že tam na nás budou čekat ostatní. Tak vynechávám snídani, protože nestíhám a postrkuju Omara, ať stihneme autobus. Nakonec to stihneme. Čeká nás tam akorát Dasuna. „Kde jsou ostatní?“ „Už jsou tam, tak rychle.“ Přestupujeme do jiného autobusu. Když dojedeme na místo, nikde nikdo. „Tak kde jsou ostatní? Myslel jsem, že na nás čekají.“ Po krátkém telefonátu je nám oznámeno, že jsou teprve na cestě a že jsou tu za chvilku. Čekáme hodinu. Už mě to ani nepřekvapuje. Pak konečně přijede další skupinka dobrovolníků z Aiesecu. Jenže to prý nejsou všichni, takže čekáme další hodinu. Vlastně se ani neví, na koho se čeká. Po asi hodině a půl se najednou rozejdeme, aniž by dorazil někdo další. Fakt paráda.
Dorazíme ke břehu řeky, kde je zaparkovaný člun. Podle prostředí a cedulí vedoucí k místu začínám mít trošku podezření. „Není to náhodou to jezero, na kterém už jsme byli?“ „Ne ne, tohle je něco jiného.“ Hm, tak to jsem zvědavý.
No, abych to zkrátil, bylo to naprosto to samé, co jsme absolvovali před 14 dny. Výlet na lodi po jezeře, zastavení na skořicovém ostrově, nabídka kousacích rybiček (na které už nikdo nechtěl, protože nikdo z dobrovolníků tady nebyl poprvé).
Jediné, co bylo „nové“ bylo to, že jsme každý dostali jednu rostlinku mangrovu, kterou jsme si mohli zasadit. To bylo všechno. Konec programu. To snad ani nemyslí vážně. Tak kvůli tomuhle já se trmácím 8 hodin autobusem domu a nemám čas ani procestovat vnitrozemí, protože tohle je prostě „super důležitý program, na kterém nemůžete chybět“. Tak teda díky. Ještě lepší bylo, když nám Dasuna oznámil, že teď budeme mít 5 dní volno. Hm, super. Mohl jsem strávit 8 dní ve vnitrozemí a procestovat všechno co jsem chtěl, místo toho tady sedím u jezera a přemýšlím, co budu příštích 5 dní dělat. Z přestavy strávení dalšího dne v autobuse se mi zvedá kufr, nedokážu na to ani pomyslet.
Jediné, co je pozitivní je, že jsem se seznámil s dalšími fajn dobrovolníky a naplánovali jsme, že za 3 týdny se k ním přidám na celodenní túru na Adam’s Peak.
Jedu se uklidnit do Galle Fort, mojí oblíbené oázy v jinak špinavém a hlučném městě. Když vidím ty zdi, říkám si, že tohle je fakt dokonalé místo na trénink parkouru. A navíc bych chtěl začít pravidelně běhat a sportovat. A tak vyrážím sehnat nějaké levné běžecké boty a další věci, co mi tu chybí.
Strávím nějaké dvě hodiny obíháním obchodů, a zase z toho skoro chytám amok. Po tom neustálém cestování jsem začal mít alergii na všechen ten hluk, smrad a hromady lidí. Kromě batůžku jsem nic nesehnal, boty tady vůbec nemají v mojí velikosti, v lékarně nemají to co potřebuju, normální oblečení co by mi sedlo tu taky nemají… Otráveně nastupuju do autobusu a těším se, až budu doma, kde je alespoň trochu klid. Hudba hraje tak nahlas, že mě z toho bolí uši i přes to, že v nich mám špunty. Sakra, tak kdy to už pojede. Autobus čeká další čtvrt hodiny na to, aby nabral další lidi. Pak se rozjede. Uff, tak konečně.
Jenomže na prvním rohu se zastaví a čeká 5 minut na další lidi. A na dalším znovu. Když zastaví potřetí, už to nevydržím a nasupeně vyskakuju z autobusu. Tohle se fakt nedá vydržet. Jdu chytit taxíka, i když za něj zaplatím dvacetinásobek.
Shodou okolností vyskakuju před obchodem s oblečením, ve kterém se mi nakonec podaří koupit levné boty na běhání a potom chytit tuktuk za dobrou cenu, tak to mi trošku zvedá náladu.
Po návratu jdu hned vyzkoušet boty na běhání a jdu si zaběhat po okolí. Najdu si trasy, kde není moc aut ani lidí a zakončím to po asi 6 kilometrech na přehradě, kde je krásný klid, žádná auta, lidi, smrad, nic. Jenom hučení vody, palmičky a pasoucí se bůvoli. Tak to mi hned zlepší den o 200 %.
Večer už stihnu jen večeři, dopisování deníku a jdu spát.
