Den 25 - To už by stačilo…

Ráno zjišťuju, že nemůžu moc chodit. Očividně jsem si včera v tom dešti rozedřel nohu a udělal se mi tam asi 4 cm puchýř, na místě, kde mám žabky. Takže už pořádně nemůžu nosit žádné boty, aniž by mi to na něco netlačilo. Fakt paráda.

Začínám být unavený. Znuděný. Otrávený. Je strašné vedro. Rány se pořád nehojí. Nemůžu se jít koupat do oceánu. Pořádně ani nemůžu do sprchy, aby se mi tam ještě něco nedostalo. Začínám litovat, že jsem se nepřekonal a nevyrazil do středozemí. Alespoň bych si užil trochu cestování, a očividně by se to nehojilo o nic hůř. A chcípal bych na hezčím místě, kde není takové vedro. No co naplat. Teď už to nemá cenu, o víkendu je prý zase nějaký program.

Snažím se dobelhat alespoň na autobus, že bych si dojel na oběd. Ujede mi těsně před nosem. Tak mě to demotivuje, že se rozhodnu, že mi stačí krajíc chleba a něco na něj, a tak vyrážím do nejbližšího krámu. Nic tam nemají. Tady mají sice tousťák, ale nedá se k němu koupit nic, co by se dalo přikusovat a nemuselo se připravovat. Vůbec nic. Jedině hromady sladkostí a sušenek. Kašlu na to. Belhám se zpátky, každý krok bolí.

Nakonec se mi dostane oběda i u nás na baráku (i když nám normálně oběd nedělají), a dávám za vděk i jídlu, které tu jíme v zásadě každý den, ráno i večer.

Už se fakt nudím. Přemýšlím, jestli mi za to stojí se někam belhat, nebo shánět tuktuk, aby mě někam odvezl. Moc nevím kam. Kašlu na to a zasedám opět k počítači. Už aby se mi to všechno zahojilo. Doháje, to jsem to fakt dopracoval. Cestuju přes půlku světa, abych tady pak seděl s bolavou nohou u počítače. Občas mě sice napadají myšlenky, že se na to vykašlu, překonám bolest a přestanu to řešit. Představa toho, že se mi to ale zanítí a příští měsíc proležím v posteli mě zase znovu usadí do židle.

A tak se vracím k psaní deníku, řešení věcí okolo, odepisování lidem a tak podobně. Večer se ke mně připojí May, taky totálně znuděná, tak se alespoň začneme bavit o zajímavějších osobnějších věcech, o víře a tak. Nakonec se k nám u večeře přidávají i ostatní. A tak zakončujeme den zajímavou debatou o víře a náboženství ve které figuruju já jako křesťan, Dewi jako muslimka, May jako muslimka z křesťanské rodiny, Omar jako agnostik z muslimské rodiny a Johnny jako nevěřící číňan, kterého ale poslední dobou zaujalo křesťanství a začal chodit do kostela. To všechno se odehrává v domě buddhistických hostitelů, hned vedle buddhova svatostánku. Tomu se říká multi-kulti.