Dneska je plánovaná velká výprava na Adam’s Peak. Já si o tom nic moc nezjišťoval, protože holky tvrdily, že to mají naplánované a že mají s sebou i nějakého místního průvodce. Jediné co jsem věděl je, že je to slušný výšlap, že se tam chodí na východ a na západ slunce, a že když se tam jde ve špatný čas, tak budete šlapat s davy turistů. Navíc se dá jít několik tras, které jsou různě dlouhé – a ta nejkratší je samozřejmě nejvíc plná.
A tak se ráno líně probouzíme, protože usuzujeme, že na to dostat se k Adam’s Peaku máme celý den. Vlak jede až za 2,5 hodiny, a nádraží by odtud mělo být nějakých deset kilometrů, takže času dost. Když později stojíme v autobuse v zácpě a sledujeme hodinky, jak nám za 20 minut odjíždí vlak, tak nám to už tolik nepřijde.
Dorážíme na zastávku autobusu, vlak by měl odjíždět za 7 minut. Sprintuju a rychle hledám správnou pokladnu, kterých je tam asi deset. Když se mi to podaří, s prosíkem všechny předbíhám a rychle kupuju 12 lístků a volám na ostatní, ať si pospíší. Přibíháme k vlaku. „Jede to do Hattonu?“ „Ano, ano.“, odpovídá průvodčí. Yes, stihli jsme to. Jenže nás čeká jiné překvapení. „Sakra, vždyť se do toho vlaku nevejdeme!“. Vlak už má za minutu odjíždět, a tak zmateně pobíháme kolem a snažíme se nacpat 12 lidí do už takhle nacpaného vlaku. Nakonec se nám to podaří. Jenže se tam cpou další a další lidi. Vzpomenu si na našeho matematikáře ze střední, který nám pokládal rekurzivní hádanku „Kolik lidí se vejde do 1 autobusu? Nekonečno, protože ten jeden se tam vždycky nějak narve“. No, možná kdyby jel někdy Srí Lanským vlakem, odpověď by přehodnotil. Stojíme ve vlaku tělo na tělo, všichni spocení, ulepení, ve tmě, nedá se moc dobře dýchat. Je to fakt nepříjemné. Při představě, že takhle pojedeme dalších 5 hodin v kuse se nám nedělá moc dobře. Rozhodujeme se, že tohle nám za to opravdu nestojí, a tak se násilím vyrveme z vlaku. Podaří se nám s menší ztrátou vrátit lístky a nakonec kýváme na nabídku řidiče, který nám nabízí privátní minibus.
Cesta je to fakt dlouhá, k Adam’s Peaku dorážíme už za tmy. Už několik kilometrů před AP začíná velká kolona aut. Co? Jako slyšel jsem, že tam jezdí hodně lidí, ale že až tolik? Vždyť jsme tu 9 hodin před východem slunce! A tak chvíli stojíme v koloně, a když se po nějaké době přestane hýbat úplně, rozhodujeme se rozloučit se s řidičem a dál jít po svých.
Proplétáme se mezi troubícími auty a autobusy, které jsou zaseklé v jakémsi deadlocku – nikdo nemůže ani tam, ani zpátky. Podél zaparkovaných autobusů je cesta široká maximálně pro jedno auto, a ve chvíli kdy z obou stran stojí velké kolony a nikdo to neřídí, není šance, že se to kdy odsekne. Myslím, že takhle budou stát až do rána. O kousek dál už potkáváme lidi, co tam kempují, rozdělávají oheň, nebo v autech spí. Mezitím se proplétá dav lidí směřující k patě hory. Uf, tak tohle jsem vážně nečekal.
Snažíme se zjistit, jak se dostat na delší – méně navštěvovanou trasu. Jenže tady v horách téměř není signál. Když se nám to konečně podaří, zjistíme, že další trasy vedou z úplně jiné strany, a když už nás řidič zavezl sem, musíme jít tuhle trasu. Sice nejkratší, ale také nejvíce navštěvovanou.
A tak se v noci vydáváme vstříc vrcholu, spolu s davem dalších lidí. Cestu lemují hromady stánků, kde se prodává všechno možné, od jídla a pití až po nafukovací slony. Vypadá to tu jako na pouti. Teda já věděl, že tohle je poutní místo, ale představoval jsem si pouť trošku jinak.
S přibývající výškou dav houstne. Celá cesta je tvořena tak 5 metrů širokými betonovými schody, kolem nich je strmý zarostlý kopec, takže se ani nikudy jinudy moc nedá. A tak se všichni pomalu plahočí nahoru a ubývá mezírek, kudy se dá kličkovat.
V jednu chvíli se najednou celý dav zastaví, a přestane se hýbat úplně. Stojím hodinu na jednom místě, a nic se neděje. Lidé začínají být lehce nervózní. Nejdřív si říkám, že už jsem téměř nahoře, že to přeci nebudu vzdávat a vydržím, ale nakonec jsem rozhodnutí přehodnotil. Je dost velká pravděpodobnost, že tu zkejsnu až do rána, a i kdybych se na vrchol dostal, s tímhle davem si to fakt neužiju. Vždyť sem lezou deseti tisíce lidí! Co se to proboha děje? A tak se nakonec rozhoduji, že to otočím a chystám se dolu. Snažím se ještě v davu najít zbylé kamarády, ale nikde v davu je nevidím, a signál nefunguje.
Chystám se vyrazit směrem dolu. Ale to taky nejde! Všude jsou neskutečné davy lidí, nedá se hnout ani nahoru, ani dolu! Pár lidí sice dolů schází, ale jeden schod se jim uvolní tak jednou za minutu. Tímhle tempem se dolů fakt nedostanu. A tak to začnu brát vedle schodů, po rozmočeném blátě nebo džunglí. Chvíli se cítím blbě, že takhle „předbíhám“, ale na druhou stranu – čím dříve budou lidi ze shora dole, tím dříve se ty zezdola dostanou nahoru.
Po chvíli mě to začne bavit, a když se dav trošku rozvolní, přidám na rychlosti, a užívám si sbíhání těch tisíců schodů a kličkování mezi tisíci lidmi deroucími se nahoru.
Zpětně jsem se dozvěděl, že se tenhle víkend na vrchol vydalo přes 300 000 lidí. Nejdřív mi to číslo přišlo zcestné, ale vlastně myslím, že mohlo docela odpovídat. Sám jsem po cestě potkal určitě několik desítek tisíc lidí, a to jsem sebíhal ještě několik hodin před východem slunce. Takže rada pro všechny – jestli chcete vylézt na Adam’s Peak, nechoďte to během sezony tou nejběžnější cestou, a hlavně ne v sobotu! Fakt to není dobrý nápad…
