Zjišťuju, že mě už nebaví trávit čas na baráku. Člověk jde jednou/dvakrát za den surfovat, ale jinak sedí na zadku. I když mám spousta věcí co bych na notebooku mohl dělat, nějak mě to nebaví. Zjišťuju, že hory mě baví mnohem víc než moře – běhat po horách a užívat si výhledy mě jentak neomrzí.
Navíc moje naivní představa, že když ve Vietnamu na motorce jezdí každý, tak tam musí být doprava v pohodě (určitě lepší než tady na Srí Lance), se po přečtení pár fór a blogů o Vietnamu rozplynula. A jelikož jsem motorku zatím nikdy neřídil, rozhoduju se, že bude lepší to vyzkoušet nejdříve tady na Srí Lance, kde už jsem řídil. Navíc to budu zkoušet poprvé někde jinde, než v přelidněném Ho Chi Minhově městě. A tak si půjčuju skútr a vyrážím opět směrem do milovaných hor.
Chvilku jsem docela nervózní, ale po hodině už si to drandím jedna báseň. Řídit motorku je fakt sranda! Proč jsem to sakra nevěděl dřív! A tak většinu dne strávím cestováním na motorce, mířím si to do Nuwara Eliya, kam jsem se zatím ještě nedostal. Výhledy podél silnice jsou parádní. Při předjíždění si poprvé uvědomuju, jak je tuktuk strašně pomalý!
Cesta vede podél deštného pralesa Sinharaja a potom podél krásného pohoří, takže je vždycky na co koukat. Silnice jsou téměř prázdné, takže samotná jízda je fakt napohodu. Jenom to trvá trošku déle, než jsem čekal, hlavně proto, že silnice v druhé půlce cesty je fakt mizerná, takže nakonec se rozhoduju přespat v Haputale. Když už jsem tam, tak ještě zkouším vyjet na západ slunce na Lipton’s Seat, ale v půlce usoudím, že kvůli mlze by stejně nic nebylo vidět, tak to balím a jedu do hostelu. Zkusím to zase zítra.
